Zázračný tvor - člověk
23. 10. 2007
Mozek vůbec nepotřebujeme. Během
konference dětských lékařů v roce 1980 se britský neurolog dr. John
Lorber postaral o rozruch se svou fantaskní hypotézou jež zněla: Mozek
vůbec nepotřebujeme.
To nebyl nijak provokativní vtip. Dr. Lorber nechtěl za každou cenu vyniknout, ani jej neopustil zdravý rozum.Otázka potřebnosti našeho organického myšlenkového aparátu, jíž svou přednášku začal, byla vskutku opodstatněná. Shrnula jen řadu podivných úkazů, na něž neurolog poprve narazil již v polovině šedesátých let.
Tehdy ošetřoval dvě malé děti s hydrocefalidou, nemocí, jež se obecně nazývá vodnatelnost mozku.
Na základě této abnormality nemělo žádné z dětí kúru velkého mozku. I přes enormní poškození se zdálo, že duchovní vývoj dětí není nijak omezen. jedno z nich zemřelo ve věku tří měsíců. Druhé bylo v jednom roce stále ještě duševně zdravé a zcela normální, třebaže prohlídka jednoznačně prokázala chybějící mozkovou substanci.
Dr.Lorber zveřejnil zprávu o této záhadné anomálii v časopise Developmental Medicíne and Child Neurology.
Ona záhada však britskému lékaři nedávala spát. Pátral v tomto oboru dál a svůj zvláštní zájem nijak neskrýval. tak se stalo, že jeden z jeho kolegů za ním poslal mladého muže, který studoval na univerzitě v Sheffieldu.
Hlava pacienta byla větší než obvykle, ale to byla jediná výjimka. Jeho známky v matematice byla jedny z nejlepších a IQ měl 126.
Podivné však bylo, že student dosahoval takových výsledků bez jakéhokoli zjistitelného mozku. neměl žádný, jak zkoumání dr. Lorbera nepopíratelně dokázalo.
Vše, co se dalo objevit pod lebeční kostí , byla sotva milimetrová vrstva mozkových buněk. Zbytek tvořila tekutina. Překvapující skutečnost, že kráčí životem zcela bez mozku, jím nijak zvlášť neotřásla. Před touto zprávou žil zcela normálně a po ní stejně tak.
Dr. Lorber narazil při svém systematickém hledání na množství shodných případů. V dětské nemocnici provedl víc než šest stovek měření hydrocefalidy.
Přitom zjistil udivující věc.
Asi u deseti procent zkoumaných případů bylo pědadevadesát procent lebky naplněno tekutinou. Nehledě na to, byla polovina z těchto deseti procent duševně na odpovídající výši a vykazovala dokonce IQ nad 100.
Jeho studie není první svého druhu.
Byli uvedeny případy mnoha lidí, kteří se skromnými zbytky mozku vedli zcela normální život.
Celou záhadu už nešlo dále ignorovat a byly provedeny další experimenty a pokusy o vysvětlení. Někteří odborníci popírali jejich výsledky s ohledem na obtížnost měření mozku.
Ale jedno je nepopíratelný fakt, ti lidé prostě žijí a je jim úplně jedno, že nad nimi odborníci kroutí hlavami.
To nebyl nijak provokativní vtip. Dr. Lorber nechtěl za každou cenu vyniknout, ani jej neopustil zdravý rozum.Otázka potřebnosti našeho organického myšlenkového aparátu, jíž svou přednášku začal, byla vskutku opodstatněná. Shrnula jen řadu podivných úkazů, na něž neurolog poprve narazil již v polovině šedesátých let.
Tehdy ošetřoval dvě malé děti s hydrocefalidou, nemocí, jež se obecně nazývá vodnatelnost mozku.
Na základě této abnormality nemělo žádné z dětí kúru velkého mozku. I přes enormní poškození se zdálo, že duchovní vývoj dětí není nijak omezen. jedno z nich zemřelo ve věku tří měsíců. Druhé bylo v jednom roce stále ještě duševně zdravé a zcela normální, třebaže prohlídka jednoznačně prokázala chybějící mozkovou substanci.
Dr.Lorber zveřejnil zprávu o této záhadné anomálii v časopise Developmental Medicíne and Child Neurology.
Ona záhada však britskému lékaři nedávala spát. Pátral v tomto oboru dál a svůj zvláštní zájem nijak neskrýval. tak se stalo, že jeden z jeho kolegů za ním poslal mladého muže, který studoval na univerzitě v Sheffieldu.
Hlava pacienta byla větší než obvykle, ale to byla jediná výjimka. Jeho známky v matematice byla jedny z nejlepších a IQ měl 126.
Podivné však bylo, že student dosahoval takových výsledků bez jakéhokoli zjistitelného mozku. neměl žádný, jak zkoumání dr. Lorbera nepopíratelně dokázalo.
Vše, co se dalo objevit pod lebeční kostí , byla sotva milimetrová vrstva mozkových buněk. Zbytek tvořila tekutina. Překvapující skutečnost, že kráčí životem zcela bez mozku, jím nijak zvlášť neotřásla. Před touto zprávou žil zcela normálně a po ní stejně tak.
Dr. Lorber narazil při svém systematickém hledání na množství shodných případů. V dětské nemocnici provedl víc než šest stovek měření hydrocefalidy.
Přitom zjistil udivující věc.
Asi u deseti procent zkoumaných případů bylo pědadevadesát procent lebky naplněno tekutinou. Nehledě na to, byla polovina z těchto deseti procent duševně na odpovídající výši a vykazovala dokonce IQ nad 100.
Jeho studie není první svého druhu.
Byli uvedeny případy mnoha lidí, kteří se skromnými zbytky mozku vedli zcela normální život.
Celou záhadu už nešlo dále ignorovat a byly provedeny další experimenty a pokusy o vysvětlení. Někteří odborníci popírali jejich výsledky s ohledem na obtížnost měření mozku.
Ale jedno je nepopíratelný fakt, ti lidé prostě žijí a je jim úplně jedno, že nad nimi odborníci kroutí hlavami.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář