Tajemno - aneb co neumíme do dnešního dne vysvětlit.(87)
3. 9. 2007
Poté, co své závěry sebekriticky bod po bodu přezkoumaly, zveřejnily své dojmy z cesty časem a výsledky zkoumání v roce 1911 pod titulkem An Adventura ( Dobrodružství).
Od té doby se táhne nepřerušená řada "pokusů o odhalení." Trvají stále a dosud nejsou korunovány úspěchem.
V sedmdesátých letech osvětlil autor Arnold o Gibbons celý případ v objektivně zaměřené knize The Trianon Adventure podle všech pravidel logiky.
Provedli doslova detektivní pátrání a některé z osob, s nimiž obě ženy hovořily, bez pochyb identifikovali, kupříkladu Carla Richarda a jeho syna Antoina. Oba byly vrchními zahradníky v Petit Trianonu. Antoinova činnost spadala do pohnutých let 1765-1795. Jeho odhodlaný zásah zachránil budovu před zničením revoluční lůzou.
Zjizvený muž se znepokojivou aurou nemohl být nikdo jiný než hrabě de Vaudreuil.
Detailní konstrukce dovolila poměrně přesné určení dne, v němž se obě cestovatelky v čase ocitly. Šlo o 5. říjen 1789, poslední den, který měla Marie Antoinetta strávit ve svém oblíbeném zámečku. Kreslící žena byla jistě samotná královna, pocházející z Rakouska. Zpráva, kterou jí spěchající páže předávalo, mohla být varováním, spojeným s návrhem, aby se hned odebrala ke Grant Trianonu, kde by byla v bezpečí.
V tomto případě se muselo jednak o víc, než o jakýsi druh fata morgány z minulosti.Lidé z minulosti na návštěvníky z budoucnosti reagovali. Hovořily spolu a obě dámy se řídily instrukcemi, které jim dovolily přejít přes fyzicky přítomný most, jež tam vlastně neměl být.
Na závěr se nabízí citace evolucionisty, profesora dr. C.E.M Joada, který během druhé světové války patřil k stanic BBC. Zmíněný vědec se ve své knize - Průvodce moderním myšlením - vyrovnává s versailleskou epizodou a kromě jiného píše:
"...jako by se stále více projevovalo, že lidské pojetí času jako cesty, ubíhající pouze jedním směrem, je pouhou iluzí."
Názor, ke kterému se můžeme jen připojit..
Od té doby se táhne nepřerušená řada "pokusů o odhalení." Trvají stále a dosud nejsou korunovány úspěchem.
V sedmdesátých letech osvětlil autor Arnold o Gibbons celý případ v objektivně zaměřené knize The Trianon Adventure podle všech pravidel logiky.
Provedli doslova detektivní pátrání a některé z osob, s nimiž obě ženy hovořily, bez pochyb identifikovali, kupříkladu Carla Richarda a jeho syna Antoina. Oba byly vrchními zahradníky v Petit Trianonu. Antoinova činnost spadala do pohnutých let 1765-1795. Jeho odhodlaný zásah zachránil budovu před zničením revoluční lůzou.
Zjizvený muž se znepokojivou aurou nemohl být nikdo jiný než hrabě de Vaudreuil.
Detailní konstrukce dovolila poměrně přesné určení dne, v němž se obě cestovatelky v čase ocitly. Šlo o 5. říjen 1789, poslední den, který měla Marie Antoinetta strávit ve svém oblíbeném zámečku. Kreslící žena byla jistě samotná královna, pocházející z Rakouska. Zpráva, kterou jí spěchající páže předávalo, mohla být varováním, spojeným s návrhem, aby se hned odebrala ke Grant Trianonu, kde by byla v bezpečí.
V tomto případě se muselo jednak o víc, než o jakýsi druh fata morgány z minulosti.Lidé z minulosti na návštěvníky z budoucnosti reagovali. Hovořily spolu a obě dámy se řídily instrukcemi, které jim dovolily přejít přes fyzicky přítomný most, jež tam vlastně neměl být.
Na závěr se nabízí citace evolucionisty, profesora dr. C.E.M Joada, který během druhé světové války patřil k stanic BBC. Zmíněný vědec se ve své knize - Průvodce moderním myšlením - vyrovnává s versailleskou epizodou a kromě jiného píše:
"...jako by se stále více projevovalo, že lidské pojetí času jako cesty, ubíhající pouze jedním směrem, je pouhou iluzí."
Názor, ke kterému se můžeme jen připojit..
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář