Tajemno - aneb co neumíme do dnešního dne vysvětlit.(86)
3. 9. 2007
Obě turistky si chtěly zámeček prohlédnout zevnitř. Prošly kolem západního křídla až k teraase, z níž bylo možné vejít dovnitř. Z vedlejší budovy vyšel jakýsi zřízenec. S úslužným výrazem vysvětloval, že přístup k "la maison" vede přes dvůr na opačné straně kuchyně, a nabídl se, že dámy doprovodí. Když tak učinil, opustil je.
Angličanky se vmísily mezi francouzskou svatební společnost, která tam vesele hodovala.Po jisté době se znovu vydaly na zpáteční cestu. Kdesi překonaly neviditelnou hranici a znovu se objevily v roce 1901.
Byly si vědomy toho, že se muselo přihodit cosi zvláštního. Každopádně svůj zážitek písemně podrobně popsaly.
Ženy neměly sklon ani k hysterii, ani k vymýšlení. Naopak, byly to pravé Britky s chladným pozorovacím talentem a dokázaly se přesně vyjádřit.
Charlotte Moberlyová, starší z obou žen byla patnáct let předsedkyní St.Hugh's Hall, pozdější koleje při Oxfordské univerzitě. Dr. Eleanor Frances Jourdainovábyla její nástupkyní a rovněž vedla soukromou školu nedaleko Londýna.
Jejich odděleně napsané zprávy byly přesné, detailní a bez jakýchkoli emocí. To, co v nich bylo řečeno, patří dosud k nevyjasněným hádankám naší doby.
V následujících letech uspořádaly obě dámy, jednotlivě i společně, celou řadu cest do Versailles, aby téhle věci přišly na kloub. Mátly je rozdíly mezi jejich zážitkem a skutečnostmi, na které narazily později.
Zchátralé, mnoho let neudržované mříže zahrazovaly stezku, po níž kdysi ničím neomezovány kráčely dál. Kamenný dům, kruhový pavilónek a můstek už neexistovaly. Před terasou s malující ženou se nerozkládala široká, udržovaná zahrada, nýbrž štěrkovitý vjezd. Tam, kde seděla žena se nyní rozrůstal keř rododendronů. Osamělost, jež je při jejich procházce provázela, nahradil čirý ruch. Hlaholily tu skupiny návštěvníků, všude stály prodejní stánky a zahradní lavičky. Stále víc měly podezření, že se mohly nacházet v minulosti.
Pokud jim to jejich zaměstnání dovolilo, ženy pokračovaly s nevyčerpatelnou energií v dalším zkoumání. Přitom se také staly odborníky na tuto etapu francouzské historie, o níž toho předtím mnoho nevěděly.
Zjistily, že zelená byla jednou z barev dávno vymizelých královských livrejí. Dva muži s hůlkami by podle toho nebyly obyčejní zahradníci, nýbrž relativně vysoce postaveni zaměstnanci dvora. Pluhy, z nichž jeden zahlédly, se již dávno nepoužívaly.Jeden exemplář z časů Ludvíka XVI se dochoval. Byl identický s pluhem, který viděly. Staré kresby, obrazy a rytiny parků zobrazovaly ony zmizelé zahrady, v nichž se obě Angličanky procházely. Během Francouzské revoluce byly tak zničeny, že vlastně přestaly existovat. Dveře, jimiž k nim vyšel sluha, se neotvíraly po mnoho let. Schodiště a chodby za nimi byly zničeny a dávno nepoužívány.
Angličanky se vmísily mezi francouzskou svatební společnost, která tam vesele hodovala.Po jisté době se znovu vydaly na zpáteční cestu. Kdesi překonaly neviditelnou hranici a znovu se objevily v roce 1901.
Byly si vědomy toho, že se muselo přihodit cosi zvláštního. Každopádně svůj zážitek písemně podrobně popsaly.
Ženy neměly sklon ani k hysterii, ani k vymýšlení. Naopak, byly to pravé Britky s chladným pozorovacím talentem a dokázaly se přesně vyjádřit.
Charlotte Moberlyová, starší z obou žen byla patnáct let předsedkyní St.Hugh's Hall, pozdější koleje při Oxfordské univerzitě. Dr. Eleanor Frances Jourdainovábyla její nástupkyní a rovněž vedla soukromou školu nedaleko Londýna.
Jejich odděleně napsané zprávy byly přesné, detailní a bez jakýchkoli emocí. To, co v nich bylo řečeno, patří dosud k nevyjasněným hádankám naší doby.
V následujících letech uspořádaly obě dámy, jednotlivě i společně, celou řadu cest do Versailles, aby téhle věci přišly na kloub. Mátly je rozdíly mezi jejich zážitkem a skutečnostmi, na které narazily později.
Zchátralé, mnoho let neudržované mříže zahrazovaly stezku, po níž kdysi ničím neomezovány kráčely dál. Kamenný dům, kruhový pavilónek a můstek už neexistovaly. Před terasou s malující ženou se nerozkládala široká, udržovaná zahrada, nýbrž štěrkovitý vjezd. Tam, kde seděla žena se nyní rozrůstal keř rododendronů. Osamělost, jež je při jejich procházce provázela, nahradil čirý ruch. Hlaholily tu skupiny návštěvníků, všude stály prodejní stánky a zahradní lavičky. Stále víc měly podezření, že se mohly nacházet v minulosti.
Pokud jim to jejich zaměstnání dovolilo, ženy pokračovaly s nevyčerpatelnou energií v dalším zkoumání. Přitom se také staly odborníky na tuto etapu francouzské historie, o níž toho předtím mnoho nevěděly.
Zjistily, že zelená byla jednou z barev dávno vymizelých královských livrejí. Dva muži s hůlkami by podle toho nebyly obyčejní zahradníci, nýbrž relativně vysoce postaveni zaměstnanci dvora. Pluhy, z nichž jeden zahlédly, se již dávno nepoužívaly.Jeden exemplář z časů Ludvíka XVI se dochoval. Byl identický s pluhem, který viděly. Staré kresby, obrazy a rytiny parků zobrazovaly ony zmizelé zahrady, v nichž se obě Angličanky procházely. Během Francouzské revoluce byly tak zničeny, že vlastně přestaly existovat. Dveře, jimiž k nim vyšel sluha, se neotvíraly po mnoho let. Schodiště a chodby za nimi byly zničeny a dávno nepoužívány.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář