Psí věrnost až za hrob
A.P.Terhune popisuje dva podivné případy.
První se udál během návštěvy reverenda Grannise. Terhune a duchovní seděli ponořeni do rozhovoru v jídelně, přičemž spisovatel byl ke dveřím na terasu otočen zády.
Když z místnosti odcházeli, kněz podotkl:
„Myslel jsem, že znám všechny tvoje psy, ale toho jednoho jsem ještě nikdy neviděl. Myslím toho velkého, hnědookého, s jizvou na čumáku. Stál celou dobu za oknem a nepohnutě tě sledoval. Teď odběhl. Který z tvých psů to je?“
Popis se hodil jen na Terhuneova křížence Rexe, který pošel rok před tím.
Granis psa nikdy neviděl, ani o něm neslyšel.
Henry
A. Healy, Terhuneův přítel, jednou spisovateli řekl že viděl (mrtvého)
Rexe ležet u jeho nohou a množství svědků zažilo, jak jiný z jeho psů,
kolie Bruce, která Rexe přežila o čtyři roky, se po celou dobu vyhýbala
na chodbě jednomu místu, jako by tam ležel neviditelný pes.
Bylo to bývalé Rexovo oblíbené místečko.
Kočky se rády potulují venku.
Kočka Fingal, patřící paní Daleové, nebyla žádnou výjimkou.
S večerem podnikala své pochůzky a byla vždy přesně v devět hodin zpátky. Hlasitě škrábala na dveře, dokud nebyla vpuštěna dovnitř. I po smrti kočky bylo škrábání dál slyšet. Bylo tak naléhavé, že paní Daleová či jiný člen rodiny otevírali dveře, načež zvuk utichl.
Pak bývalo často slyšet tiché předení ze žlutého polštáře, na němž Fingel za svého života ráda sedávala.
Ztratit milované domácí zvíře je smutné. Mnohý člověk si to nechce přiznat a podvědomě věří, že je stále tady. Méně obvyklé je, že tomu věří i jiní lidé, jako tomu bylo v případě Rexe.
Fingelinu astrální přítomnost však vnímala i její družka, siamská kočka.
Když
se zdržovala v blízkosti křesla s polštářem, znatelně se bála. Prohnula
se ve hřbetě, naježila se a hleděla na prázdnou židli.
Pak její oči
sledovaly neviditelné cosi, co se pohybovalo směrem ke dveřím na
terasu. Když kdosi z rodiny dveře otevřel, kočka se znovu uvolnila.
Lehla si dokonce na polštář, který byl teď očividně prázdný.
Varování před katastrofami ze zvířecí říše mrtvých lze vysvětlit jako halucinace či předtuchy bývalých majitelů.
Když
se však mrtvá zvířata zjevují lidem, kteří je neznali, přepadá nás
bezradnost, jako v případě strašidelné kočky, která se po desetiletí
potuluje v anglickém hrabství Yorkshire. Často jí zahlédli i cizinci,
kteří pak zjistili, že se setkali s velkou, bílou a neživou kočkou.
Jedno je každopádně jisté: zbožný sen, aby všechno bylo takové, jak si představujeme, je zničen.