Podivuhodný lodivod
Táhne se podél D Urvillských ostrovů a rozevírá se od Pelorusovi úžiny až k zálivu u Tasmánie. Tato ďábelská trasa ztratila na přelomu století na čtyřicet let svou hrozivost - díky tomu nejneobvyklejšímu lodivodovi, který kdy existoval.
Poprve
se objevil jednoho bouřlivého jitra roku 1871. Škuner Brindle, plující
z Bostonu, vjel do francouzské pasáže. Manévroval s největší
opatrností. Moře bylo rozbouřené, déšť se lil proudem a všude ležela
mlha.. Námořníci očekávali každou chvíli nějakou katastrofu. Náhle si
všimli neobvykle velkého modrého delfína, který před přídí lodi
vyskakoval metr nad hladinu. Vypadal jako mladý pes, který chce na sebe
upozornit svého pána.
Několik členů posádky ho považovalo za mladou
velrybu a chtěli jí harpunovat, čemuž zabránila manželka kapitána - ke
štěstí lodi Brindle i bezpočtu dalších plavidel. Delfín se nepřestával
předvádět jako pejsek a zjevně se nabízel jako lodivod. Škuner jej z
nedostatku jiné orientace následoval. Tak delfín protáhl loď
nebezpečnými vodami až k jistotě hlubokého moře.
Dostal jméno Pelorus Jack
Jack hlídal na vjezdu do celého úseku a převzal vedení, jakmile se loď objevila v nebezpečné zóně. Kdykoli se ukázal, vítali ho přátelské výkřiky členů posádek. Delfín plul vedle lodi a po mnoho mil jim dělal eskortu. pak se obrátil, aby se znovu postavil na stráž.
Roku
1903 jeden opilý cestující z lodi Penguin po Jackovi vystřelil a zasáhl
jej. Hned nato propukla na lodi vlna rozhořčení. Jen silou bylo posádce
zabráněno, aby opilce nezlynčovala.
Dva týdny se delfín neukazoval.
Všichni se obávali, že je mrtvý. Pak jednoho rána tu byl opět.
Novozélandská vláda vyhlásila, že delfínovi nesmí být žádným způsobem
ublíženo, jediné nařízení, které kdy námořníci vítali s nadšením.
Jack
dokázal odpouštět a znovu začal se svou prací lodivoda. O Penguin se
však již nestaral. Byla to jediná loď, které odmítal poskytovat své
služby. Na základě toho na ní nechtěl nikdo sloužit. Odkázaný pouze na
schopnosti lidských lodivodů uprostřed francouzské pasáže nakonec za
čas ztroskotal.
Více než čtyřicet let bral přátelský delfín na sebe dobrovolně svůj úkol, než i jej zmohl čas. V dubnu 1912 byl viděn naposledy.
Pelorus Jack byl pro vědce ve své době hádankou a tak tomu zůstalo dodnes. I při nejnovějších poznatcích, kdy je delfínům připisována takřka lidská inteligence, zaujímá jedinečné postavení.
Známe záchranné akce, kdy delfíni dopravili ztroskotané námořníky na pevninu nebo je zachránili před žraloky.
Mořská biologie zjistila, že kromě druhu homo sapiens disponuje jen tento druh onou relací velikosti mozku a tělesné hmotnosti, která je obvykle považována za kritérium pro myšlení a je známo komplexní sociální a individuální chování delfínů.
Nehledě na to, překonává čtyřicetiletá svobodná služba lodivoda i ta nejsmělejší očekávání, co se týče potenciálu přátelských delfínů, včetně extravagantní delfíní porodní služby, navržené izraelskými vědci, při níž by trpělivá zvířata v Rudém moři měla pomáhat při porodu.
Pelorus Jack nebyl očividně normální delfín, anebo je třeba rodokmen života zase jednou poopravit.