Exotické hypotézy
Když už musíme přiznat, že říše zvířat je stejně zvláštní a nevysvětlitelná jako svět lidí, proč se bojíme dovést naše úvahy až do konce?
Zázraky potkáváme i ve světě zvířat na každém kroku. A čas od času se k těmto nesrovnalostem , které bereme mlčky na vědomí, přihlásí i věda.
Dobrým příkladem je tarantulová vosa.
Když
se blíží kladení vajíček, vyhlédne si vosa tarantuli, napíchne jí a
naklade svá vajíčka do pavouka, který není ještě mrtvý, ale jen
ochrnutý.
Hrozivá úschovna se pak zahrabe do země.
Vosí larvy
se opatrně živí tělem nedobrovolné hostitelky. Přitom šetří její
životně důležité orgány až do posledního okamžiku, aby svou živoucí
zásobárnu nezabily a ta se nerozložila ještě dříve, než larva doroste.
Po dozrání se objeví dokonalá vosa a koloběh přírody začíná nanovo.
Matka příroda je krutá, to ví každý, ale asi se ptáte, co je na tomto cyklu tajemného?
Ledacos ano.
Jednoduchou odpověď nalezneme hned. Jedná se o geneticky předepsané a zděděné reakce, které probíhají pořád kolem dokola.
Zcela správně, ale zeptejme se, jak to vzniklo?
Kdesi v daleké minulosti vosa bodla poprve a to v místě nervového systému, kde bodnutí způsobuje paralýzu. V jakémkoli jiném případě by pavouk býval uhynul a tím by nevznikl žádný odchov larv.
Pokud by byla tarantule jen zraněná, musela by vosa jenom doufat, že to vyjde.
Všechno nebo nic.
Stejná hra vabank očekává i první larvy. Pokud by si hned od počátku nevybíraly pečlivě potravu, byl by s nimi konec.
Příliš velká shoda značných nepravděpodobností.
Můžeme se pokusit je zmenšit námitkou, že před prvním úspěšným chováním vosy i larvy existoval bezpočet chybných pokusů.
Kdepak!
Tvrdá skutečnost přírodního výběru by s takovými pokusy rychle zametla.
Protože
se tak výrazné schopnosti nevyskytují ani spontánně ani se postupně
nevyvíjejí, vyjádřili vědci názor, že prapůvodní vosa si při
konfrontaci s první tarantulí nositelkou opatřila kmenové informace z
budoucnosti svého vlastního vosího druhu nebo z onoho informačního
oceánu, v němž podle nejnovějších fyzikálních teorií spočívá náš vesmír.
Můžeme se jen ptát:
Je tohle ten svět zvířat, jak nám jej popisují učebnice?
Není to spíš chaotické, tajemné a víc než bizarní místo, kde se děje cosi, co neumíme vysvětlit?
Pokud souhlasíme se stejnou osudovostí všeho živého, poznáme, že mezi člověkem a zvířetem existují stoprocentní paralely - až k fenoménu posmrtného života.