Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co ví laboratorní krysy

9. 12. 2007
Roku 1967 chtěl výzkumný tým kolem Roberta Morrise chtěl přijít na kloub dobře známe předtuše smrti u zvířat.
Lovecký pes, který vesele pobíhá kolem svého pána, jenž bere pušku přes rameno, když jde se svým čtyřnohým druhem do lesa a stejný pes, letitý a nemocný, který se s kňučením stahuje, když jej má stejná puška vysvobodit z jeho utrpení, to je vskutku příznačný obraz.
Na tom ovšem není nic tajemného.
Pán je nešťastný ze své hrůzné povinnosti a pes to nejrůznějšími způsoby cítí.
Když jsou laboratorní krysy na konci pokusů zabity a bezprostředně předtím se chovají obzvlášť agresivně.
Zdá se, že je to stejný mechanismus. Opravdu?
Morris a jeho tým vyprojektovali pokusné zařízení, v němž bylo zamezeno jakémukoli střetu mezi krysami a jejich lidskými katy.
Ve čtvercové bedně 2,5x2,5 metru, která byla uvnitř rozdělena do několika čtverců s průchody, musely krysy nějaký čas strávit v jednotlivých oddělených částech. Generátor náhodných kmitů rozhodl na poslední chvíli o životě a smrti hlodavců.
Nemohli žádným způsoběm vycítit svůj budoucí osud na základě podvědomých lidských reakcí.Experimentátoři totiž sami nevěděli, které krysy mají smůlu.
Kupodivu se však zdálo, že to potrefená zvířata velmi dobře vědí, neboť ta, která měla přežít zůstala aktivní, zatímco kandidáti smrti celý den apaticky dřepěli ve svých kójích.
Závěr experimentátorů - poukazují na možnost předvídání událostí. Jinak neexistuje žádné vysvětlení.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář