Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh obyčejné ženy 6

7. 2. 2008
Sobota, jako každá jiná.
Uklidit, co se nestihlo přes týden, uvařit, pro věčně hladové mužské, žehlení, prostě normální sobota jako každý jiný týden.
Večer padla do postele jako zabitá, na sen ani nepomyslela.
Ale pak to zase přišlo, ten podivný tlak na prsou a nevysvětlitelný strach, ještě než otevřela oči.
Zašátrala rukou vedle sebe.
Nahmatala ruku manžela.
Pevně jí stiskla.
„Honzo, probuď se. Honzo...“
Otevřela oči a podívala se na něho.
Spal a ani se nehnul.
Otočila hlavu.
Chtěla vykřiknout, ale zase ze sebe nemohla vydat ani hlásek.
To černě něco tam bylo zas.
Zas viděla ty jeho oči a hlavu, která se dívala směrem k její posteli.
Měla hrozný strach, ale zároveň si byla nějak podivně jistá, že to k ní do ložnice nemůže.
Nevěděla, jak dlouho na sebe zírali, než to zmizelo.
Usnula neklidným spánkem.
Ráno byla zase první vzhůru.
Rodina se nestačila divit, protože maminka si vždycky ráda přispala.
Automaticky dělala snídani a přemýšlela o tom, že to nemohl být sen.
Vždyť nespala. Dívala se na to. Snažila se probudit manžela.
„Jejda z naší maminy se stává ranní ptáče,“zahlaholil manžel hned ve dveřích.„Lepší se holka...na stará kolena.“
„Ještě jednou zažvatláš něco o starých kolenách a půjdeš na snídani k mamince. A nejen na snídaní...“
Otočila se na Honzu.
Stál tam jenom v trenýrkách, vlasy jako antény a usmíval se na ní.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář