Příběh obyčejné ženy 12
10. 3. 2008
Za chvíli se ale znovu otevřely dveře.
Na postel si sedl její starší syn a pohladil jí. „Mami, ty dnes nejdeš do práce? Je ti něco?“
„Ne neboj,“ chytila ho za ruku.„ Nic mi není, jenom si potřebuji odpočinout.“
„Vypadáš hrozně, nemám s tebou zůstat doma? “zeptal se jí.
„No vida, tohle jejího manžela ani nenapadlo,“ pomyslelal si.
„Ne Mílo, utíkej do školy. Máš před maturitou, tak se uč. Já budu v pohodě, neboj. A jestli ne, tak půjdu k doktorovi.“
„Slibuješ?“
Jo slibuju a teď už mě nech vyspat.“
Podíval se na ní: „Mami, co se děje? Proč nám nic nechceš říct.Už jsme si s bráchou říkali, že nejsi v pořádku. Nesměješ se, jsi bledá a pořád unavená. Prostě...nejsi to ty.“
„Tak dobře, slibuji, že k doktorovi zajdu co nejdříve.“
Usmála se na něj.„ A teď už mě nech a utíkej do školy. A vezmi sebou Honzíka, jo?“
„Tak já jdu, vlepil jí pusu. A ty si odpočiň.“
Za chvíli již slyšela cinkot hrnečků z kuchyně, jak si dělali snídani a smích.
„Ještě že alespoň oni jsou v pohodě a nic je netrápí.“
Pohodlně se natáhla a zavřela oči.
Cítila se k smrti unavená.
„K tomu psychiatrovi opravdu zajdu co nejdříve, takhle to dál nejde,ničím tím sebe i celou rodinu,“to byla poslední myšlenka, která jí proběhla hlavou, než se zachumlala do peřin a tvrdě usnula.
Na postel si sedl její starší syn a pohladil jí. „Mami, ty dnes nejdeš do práce? Je ti něco?“
„Ne neboj,“ chytila ho za ruku.„ Nic mi není, jenom si potřebuji odpočinout.“
„Vypadáš hrozně, nemám s tebou zůstat doma? “zeptal se jí.
„No vida, tohle jejího manžela ani nenapadlo,“ pomyslelal si.
„Ne Mílo, utíkej do školy. Máš před maturitou, tak se uč. Já budu v pohodě, neboj. A jestli ne, tak půjdu k doktorovi.“
„Slibuješ?“
Jo slibuju a teď už mě nech vyspat.“
Podíval se na ní: „Mami, co se děje? Proč nám nic nechceš říct.Už jsme si s bráchou říkali, že nejsi v pořádku. Nesměješ se, jsi bledá a pořád unavená. Prostě...nejsi to ty.“
„Tak dobře, slibuji, že k doktorovi zajdu co nejdříve.“
Usmála se na něj.„ A teď už mě nech a utíkej do školy. A vezmi sebou Honzíka, jo?“
„Tak já jdu, vlepil jí pusu. A ty si odpočiň.“
Za chvíli již slyšela cinkot hrnečků z kuchyně, jak si dělali snídani a smích.
„Ještě že alespoň oni jsou v pohodě a nic je netrápí.“
Pohodlně se natáhla a zavřela oči.
Cítila se k smrti unavená.
„K tomu psychiatrovi opravdu zajdu co nejdříve, takhle to dál nejde,ničím tím sebe i celou rodinu,“to byla poslední myšlenka, která jí proběhla hlavou, než se zachumlala do peřin a tvrdě usnula.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář