Příběh obyčejné ženy 11
5. 3. 2008
„Počkej,“ sykla o chvilku později, když jí manžel začal hladit. „Ještě jsem se neosprchovala.“
„Tak utíkej,“ řekl, „já počkám.“
Za chvilku se vrátila, ještě celá mokrá.
„Proč jsi se neutřela a proč nezavíráš dveře do koupelny, když se sprchuješ? Ještě vzbudíš kluky.“
„To jsem tak moc spěchala za tebou,“ lhala.
Neměla už odvahu mu říct, že se v koupelně bojí.
„Tak pojď ke mě, beruško,“ řekl a přitáhl si jí blíž k sobě.
Snažila se vnímat jeho ruce, které jí hladily a které ještě nedávno tak milovala.
Ale nějak to nešlo. Jako by místo ní ležel vedle manžela někdo úplně cizí.
Snažila se, aby Honza nic nezpozoroval.
Ale ten to nevnímal. Byl rád, že má po dlouhé době vedle sebe svou ženu a věřil, že se všechno vyřeší a zase to bude tak, jak to bývalo. O hodinu později ležela s otevřenýma očima a koukala do stropu. Měla strach spát.
Honza vedle ní spokojeně oddechoval. Opatrně, aby ho nevzbudila se k němu přitulila.
Třeba má pravdu, třeba je tohle všechno jenom výplodem jejího nemocného mozku a je potřeba se léčit. Možná jí psychiatr pomůže.
Uvědomila si, že se z té docela sebejisté ženy, kterou byla, pomalu stává troska. Už i šéf v práci se ptal, co se děje.
Zhubla a pod očima měla tmavé kruhy.
Půjdu k tomu doktorovi, pomyslela si. Musím s tím už konečně něco dělat.
Zavřela oči a snažila se na nic nemyslet.
„Tak utíkej,“ řekl, „já počkám.“
Za chvilku se vrátila, ještě celá mokrá.
„Proč jsi se neutřela a proč nezavíráš dveře do koupelny, když se sprchuješ? Ještě vzbudíš kluky.“
„To jsem tak moc spěchala za tebou,“ lhala.
Neměla už odvahu mu říct, že se v koupelně bojí.
„Tak pojď ke mě, beruško,“ řekl a přitáhl si jí blíž k sobě.
Snažila se vnímat jeho ruce, které jí hladily a které ještě nedávno tak milovala.
Ale nějak to nešlo. Jako by místo ní ležel vedle manžela někdo úplně cizí.
Snažila se, aby Honza nic nezpozoroval.
Ale ten to nevnímal. Byl rád, že má po dlouhé době vedle sebe svou ženu a věřil, že se všechno vyřeší a zase to bude tak, jak to bývalo. O hodinu později ležela s otevřenýma očima a koukala do stropu. Měla strach spát.
Honza vedle ní spokojeně oddechoval. Opatrně, aby ho nevzbudila se k němu přitulila.
Třeba má pravdu, třeba je tohle všechno jenom výplodem jejího nemocného mozku a je potřeba se léčit. Možná jí psychiatr pomůže.
Uvědomila si, že se z té docela sebejisté ženy, kterou byla, pomalu stává troska. Už i šéf v práci se ptal, co se děje.
Zhubla a pod očima měla tmavé kruhy.
Půjdu k tomu doktorovi, pomyslela si. Musím s tím už konečně něco dělat.
Zavřela oči a snažila se na nic nemyslet.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář