Příběh obyčejné ženy 10
2. 3. 2008
Uběhlo dalších pár dní.
Ten nepříjemný sen se pořád opakoval.
Jana nevěděla, co s tím.
Byla čím dál zamlklejší a špatné spaní se začalo projevovat i na její náladě.
Jednou večer už to Honza nevydržel. „Poslouchej mamino, nechceš už mi konečně říct, co se to s tebou vlastně děje? Ploužíš se tady po bytě a ani nepamatuju, kdy jsi si se mnou šla naposled lehnout. Pořád hledáš nějaké záminky, abys nemusela do postele. Já už opravdu nevím, co si mám o tom myslet.“
Jana se na něj podívala.
Pak už to nevydržela a rozplakala se.
„No,no, snad nebude tak zle,“konejšil jí Honza.„ Když budu vědět, co se děje, tak to snad spolu zvládneme, ne? Jako vždycky všechno.“
Jana to vzdala a ještě se slzičkama v očích mu vyprávěla, co se jí už dva měsíce každou noc zdá.
Honza jí nepřerušoval a jenom poslouchal. „Holka moje,““řekl jí, když mu všechno pověděla. „Tak se mi zdá, že jsi moc mluvila s mojí mamkou. Ta se vždycky zajímala, jak říkala o věci mezi nebem a zemí. Jenže nikdy tak neblbla, jako ty.“
Jana se na něj s údivem podívala. Tak ona mu vypráví, co jí už dlouhé dny trápí a on tomu říká blbnutí.
„Já věděla, že ti nemám nic říkat,“povzdechla si.
Pohladil jí.„ Neboj, něco s tím provedeme. Znám bezvadného psychiatra. Domluvím ti s ním sezení. A teď už pojď do postele.“ Vzal jí za ruku a táhl jí směrem k ložnici.
Neměla ani sílu, se bránit.
Ten nepříjemný sen se pořád opakoval.
Jana nevěděla, co s tím.
Byla čím dál zamlklejší a špatné spaní se začalo projevovat i na její náladě.
Jednou večer už to Honza nevydržel. „Poslouchej mamino, nechceš už mi konečně říct, co se to s tebou vlastně děje? Ploužíš se tady po bytě a ani nepamatuju, kdy jsi si se mnou šla naposled lehnout. Pořád hledáš nějaké záminky, abys nemusela do postele. Já už opravdu nevím, co si mám o tom myslet.“
Jana se na něj podívala.
Pak už to nevydržela a rozplakala se.
„No,no, snad nebude tak zle,“konejšil jí Honza.„ Když budu vědět, co se děje, tak to snad spolu zvládneme, ne? Jako vždycky všechno.“
Jana to vzdala a ještě se slzičkama v očích mu vyprávěla, co se jí už dva měsíce každou noc zdá.
Honza jí nepřerušoval a jenom poslouchal. „Holka moje,““řekl jí, když mu všechno pověděla. „Tak se mi zdá, že jsi moc mluvila s mojí mamkou. Ta se vždycky zajímala, jak říkala o věci mezi nebem a zemí. Jenže nikdy tak neblbla, jako ty.“
Jana se na něj s údivem podívala. Tak ona mu vypráví, co jí už dlouhé dny trápí a on tomu říká blbnutí.
„Já věděla, že ti nemám nic říkat,“povzdechla si.
Pohladil jí.„ Neboj, něco s tím provedeme. Znám bezvadného psychiatra. Domluvím ti s ním sezení. A teď už pojď do postele.“ Vzal jí za ruku a táhl jí směrem k ložnici.
Neměla ani sílu, se bránit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář