Osudová 8
24. 7. 2007
Seděla u něho, držela ho za ruku a v duchu se jí promítaly všechny
okamžiky, které s ním prožila. Od první chvíle, kdy ho uviděla v
autobusu.
Myslela na procházky a na hodiny povídání. I na jeho polibky, kterých bylo tak málo. Přesto ale cítila, že jí má rád a že mu na ní záleží.
Měla o něj strach a i když s ním ještě nikdy neprožila rozkoš z milování a z něžných, důvěrných doteků věděla, že právě on je ten muž, se kterým by chtěla žít. Že je to láska,co k němu cítí a že ho potřebuje.
Ani si neuvědomila, jak ten čas rychle utíká, když uslyšela pod okny auto.
Podívala se na Romana. Stále spal, ale připadal jí už klidnější a snad i méně bledý.
Opatrně vyndala ruku z jeho dlaně a podívala se z okna dolů.
Z auta vystoupila žena, které šla Sylva naproti. Byla zmatená a nevěděla,co se děje. Teprve před chvílí vstala a netušila, že Romanovi není dobře.
Chvilku si něco povídali a za chvíli Lucka uslyšela na schodech kroky, které se rychle blížily ke dveřím jejich pokoje.
Zaklepání, dveře se otevřely a Lucka uviděla maminku člověka, kterého tak milovala.
Byla to štíhlá, příjemná žena kolem padesátky s neuvěřitelně smutnýma očima.
"Lucinko... můžu ti tak říkat?".
Lucka přikývla."Mám strach a bojím se o něj.."
"Já také," pohladila jí jeho maminka. "Ale teď není čas. Musím Romana dostat co nejdřív do nemocnice. Zpátky k nám. Tam už budou vědět, jak mu pomoci. Pomůžeš mi s ním do auta?"
Lucka zase přikývla.
Myslela na procházky a na hodiny povídání. I na jeho polibky, kterých bylo tak málo. Přesto ale cítila, že jí má rád a že mu na ní záleží.
Měla o něj strach a i když s ním ještě nikdy neprožila rozkoš z milování a z něžných, důvěrných doteků věděla, že právě on je ten muž, se kterým by chtěla žít. Že je to láska,co k němu cítí a že ho potřebuje.
Ani si neuvědomila, jak ten čas rychle utíká, když uslyšela pod okny auto.
Podívala se na Romana. Stále spal, ale připadal jí už klidnější a snad i méně bledý.
Opatrně vyndala ruku z jeho dlaně a podívala se z okna dolů.
Z auta vystoupila žena, které šla Sylva naproti. Byla zmatená a nevěděla,co se děje. Teprve před chvílí vstala a netušila, že Romanovi není dobře.
Chvilku si něco povídali a za chvíli Lucka uslyšela na schodech kroky, které se rychle blížily ke dveřím jejich pokoje.
Zaklepání, dveře se otevřely a Lucka uviděla maminku člověka, kterého tak milovala.
Byla to štíhlá, příjemná žena kolem padesátky s neuvěřitelně smutnýma očima.
"Lucinko... můžu ti tak říkat?".
Lucka přikývla."Mám strach a bojím se o něj.."
"Já také," pohladila jí jeho maminka. "Ale teď není čas. Musím Romana dostat co nejdřív do nemocnice. Zpátky k nám. Tam už budou vědět, jak mu pomoci. Pomůžeš mi s ním do auta?"
Lucka zase přikývla.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář