Osudová 38
7. 10. 2007
Lucka otevřela dveře.
Za nimi stáli dva příslušníci policie.
„Dobrý den, potřebujeme mluvit s paní Polákovou.“
„To jsem já,“ stoupla si před Lucku Romanovo maminka.
„Je nám líto, ale váš syn měl nehodu. Vjel mu do cesty kluk na motorce. Váš syn ve snaze zabránit nehodě, narazil do sloupu. Je nám líto, ale zraněním na místě podlehl.“
Lucka se zhroutila.
O deset let později.
Na hřbitově stojí mladá žena a kolem ní pobíhají dva tříletí kluci.
„Miláčku, přivedla jsem ti ukázat své syny. Jsou to dvojčata. Ano jsem vdaná, mám hodného muže, ale na tebe nikdy nezapomenu. Ty jsi byl moje velká láska. Ta velká...osudová“,mluví v duchu s mrtvým a po tváři jí stékají slzy.
Myslí na Romana a na to, že jim ani na okamžik nebylo přáno poznat krásu společného splynutí.
„Půjdu miláčku a ty tu odpočívej v pokoji.“
Položí na hrob kytici a vezme chlapce za ruku.
Pomalu odchází od hrobu.
„Maminko, ty pláčeš? Tebe něco bolí?“,ptá se jeden z nich.
Lucka si čapne na bobek a obejme oba kluky.
„Ne nebolí, jenom jsem si vzpomněla na člověka, kterého jsem měla moc ráda. A koukejte, tatínek.“
Děti se rozběhnou k mladému muži, který kráčí proti nim. Ten je vezme do náruče.
Lucka se narovná, usměje se na manžela a jde k němu.
Jde vstříc dalšímu životu.
Za nimi stáli dva příslušníci policie.
„Dobrý den, potřebujeme mluvit s paní Polákovou.“
„To jsem já,“ stoupla si před Lucku Romanovo maminka.
„Je nám líto, ale váš syn měl nehodu. Vjel mu do cesty kluk na motorce. Váš syn ve snaze zabránit nehodě, narazil do sloupu. Je nám líto, ale zraněním na místě podlehl.“
Lucka se zhroutila.
O deset let později.
Na hřbitově stojí mladá žena a kolem ní pobíhají dva tříletí kluci.
„Miláčku, přivedla jsem ti ukázat své syny. Jsou to dvojčata. Ano jsem vdaná, mám hodného muže, ale na tebe nikdy nezapomenu. Ty jsi byl moje velká láska. Ta velká...osudová“,mluví v duchu s mrtvým a po tváři jí stékají slzy.
Myslí na Romana a na to, že jim ani na okamžik nebylo přáno poznat krásu společného splynutí.
„Půjdu miláčku a ty tu odpočívej v pokoji.“
Položí na hrob kytici a vezme chlapce za ruku.
Pomalu odchází od hrobu.
„Maminko, ty pláčeš? Tebe něco bolí?“,ptá se jeden z nich.
Lucka si čapne na bobek a obejme oba kluky.
„Ne nebolí, jenom jsem si vzpomněla na člověka, kterého jsem měla moc ráda. A koukejte, tatínek.“
Děti se rozběhnou k mladému muži, který kráčí proti nim. Ten je vezme do náruče.
Lucka se narovná, usměje se na manžela a jde k němu.
Jde vstříc dalšímu životu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář