Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osudová 37

3. 10. 2007
Lucka se nervozně podívala na hodinky.
„Nezdá se vám, že už je Roman pryč příliš dlouho?“ obrátila se na jeho maminku.
„Neboj, třeba se s tvojí mamkou zapovídali, třeba se ho chtěla na něco zeptat. To víš, mají vlastně poprve šanci spolu mluvit,“ usmála se na ní paní Poláková.„Nebo se zapíchli někde v zácpě, víš, jak to teď ve špičku vypadá.“
Nalila Lucce ještě skleničku vína.
„Tak na vaše zdraví,děvenko a ať tady spolu všichni společně dobře vycházíme.“
Přiťukli si.
„Víte, zatím si moc náš společný život nedovedu představit. Všechno se seběhlo tak rychle.Ale vím jedno. Romana miluji, chci s ním žít a budu se mu snažit být dobrou ženou.“
„Já vím,“ pohladila jí maminka.„Žádné děvče si to nedovede představit, dokud do toho nespadne rovnýma nohama. Neboj, ani já jsem nebyla jiná. A co na to tvoje maminka? Asi není moc nadšená co? Mám docela strach, co si teď s Romanem asi povídají.“
„Teď se zase nebojte vy,“ usmála se Lucka. „Mamka by mi nikdy neublížila. Ví jak moc Romana miluji a už se s tím smířila. Ví, že Roman vlastně za to ani nemůže a také ví, že kdyby mu ublížila, ublížila by tím zároveň nejvíc mě. Bude to v pohodě, uvidíte.“
„Tak dobře,“ vstala paní Poláková. „Víš co, Lucko, pojď, pomůžeš mi. Uděláme ještě pár chlebíčků. Skoro jsme všechny snědli.“
„Už jdu,“ vyskočila Lucka.
Než ale došli do kuchyně, ozval se v předsíni zvonek.
„To budou oni,“usmála se Lucka a hnala se ke dveřím.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář