Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osudová 36

30. 9. 2007
Seděli v obýváku a bavili se.
Bylo veselo.
Roman byl spokojený, protože absolvoval všechny testy, které dopadly nad očekávání dobře. Doktor říkal, že všechny výsledky jsou v pořádku.
Měl dobrou náladu a společně s Luckou plánovali společný život a za účasti jeho maminky začali uvažovat i o datumu svatby.
Paní Poláková se dívala, jak se k sobě tulí a myslela na to, že konečně bude i Roman šťastný.
Lucku už teď měla ráda jako svojí dceru.
„Počkejte, děti,“ krotila jejich nadšení. „Datum svatby ještě nechte. Do toho má taky co mluvit Lucčina maminka, nemyslíte?“
„Jasně máš pravdu, mami,“ usmál se Roman. „Ještě se neznáme a třeba mne nebude mít ani ráda.“
Lucka ho zarazila.
„ Nedovedu si představit, že by tebe někdo neměl rád.“
Podívala se na hodinky. „Ostatně, za chvilku tu bude.“
Roman vstal. „Víš,co, já pro ní zajedu.“
„Já nevím, Romane,“ nelíbilo se to Lucce. „Není to daleko, přijde sama a ty bys asi ještě neměl jezdit autem.“
„Proč ne, mám papír na to, že jsem zdravý. A neboj, pojedu opatrně. Znáš mě, nejsem žádný divočák.“
A vzápětí zaklaply dveře od bytu.
Romanovo autíčko vesele ujíždělo a Roman si pískal.
Bylo mu tak dobře, jak už dlouho ne.
Myslel na Lucku a na jejich budoucí život.
Nespěchal.
Najednou koutkem oka zahlédl, jak se z vedlejší silnice řítí motocykl.
Jel rychle.
„Tak tohle neubrzdím,“ blesklo mu hlavou a stočil volant prudce doleva.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář