Osudová 31
1. 6. 2010
Když za Luckou zaklapli dveře lékařovi kanceláře, podívala se do dlouhé chodby.
"Tak tam někde na konci leží Roman," pomyslela si.
Těšila se na něho a zároveň měla strach. Všechno ještě bylo tak čerstvé. Nevěděla, jak se má chovat, co mu říct. Pomalu se loudala k jeho dveřím a přemýšlela, jaká slova mu řekne na úvod.
Najednou stála před jeho pokojem.
Zaklepala, ale bylo ticho.
Pomalounku dveře otevřela a nakoukla dovnitř.
Roman spal.
Tiše, aby ho neprobudila, vešla dovnitř. Dala si k posteli židli, co stála opodál a posadila se.
Když se na něho dívala, cítila příval lásky. Ležel tam pokojně a ve spaní se trochu usmíval. Chtěla by teď moc vědět, o čem se mu zdá.
Ležel tam její Roman, člověk, který byl pro ní tím nejkrásnějším, člověk kterého milovala a věděla, že s ním chce žít i přes to, co je třeba v budoucnu čeká.
Jako by cítil její pohled.
Pohnul se a otevřel oči.
Zajiskřilo v nich, když uviděl Lucku.
"Miláčku, jsi to opravdu ty, nebo je to jenom sen?"
"Jsem to já, lásko. A budu u tebe už pořád. Navždycky."
"Zdálo se mi o tobě," zašeptal. "A byl to krásný sen.
"Sny se někdy vyplní, broučku," pohladila ho Lucka.
Odvrátil hlavu.
Tápavě hledal její ruku. Když jí našel, beze slova jí stisknul. Lucka jeho stisk opětovala.
Mlčeli.
Chvilku bylo ticho.
Když pak otočil hlavu zpátky a podíval se na ní viděla, že má v očích slzy.
"Tak tam někde na konci leží Roman," pomyslela si.
Těšila se na něho a zároveň měla strach. Všechno ještě bylo tak čerstvé. Nevěděla, jak se má chovat, co mu říct. Pomalu se loudala k jeho dveřím a přemýšlela, jaká slova mu řekne na úvod.
Najednou stála před jeho pokojem.
Zaklepala, ale bylo ticho.
Pomalounku dveře otevřela a nakoukla dovnitř.
Roman spal.
Tiše, aby ho neprobudila, vešla dovnitř. Dala si k posteli židli, co stála opodál a posadila se.
Když se na něho dívala, cítila příval lásky. Ležel tam pokojně a ve spaní se trochu usmíval. Chtěla by teď moc vědět, o čem se mu zdá.
Ležel tam její Roman, člověk, který byl pro ní tím nejkrásnějším, člověk kterého milovala a věděla, že s ním chce žít i přes to, co je třeba v budoucnu čeká.
Jako by cítil její pohled.
Pohnul se a otevřel oči.
Zajiskřilo v nich, když uviděl Lucku.
"Miláčku, jsi to opravdu ty, nebo je to jenom sen?"
"Jsem to já, lásko. A budu u tebe už pořád. Navždycky."
"Zdálo se mi o tobě," zašeptal. "A byl to krásný sen.
"Sny se někdy vyplní, broučku," pohladila ho Lucka.
Odvrátil hlavu.
Tápavě hledal její ruku. Když jí našel, beze slova jí stisknul. Lucka jeho stisk opětovala.
Mlčeli.
Chvilku bylo ticho.
Když pak otočil hlavu zpátky a podíval se na ní viděla, že má v očích slzy.