Osudová 27
4. 9. 2007
"Samozřejmě že můžete, Lucko, je to pokoj číslo 15. Jenom vás prosím, kdyby spal, nebuďte ho. Zápal plic chválabohu ustupuje, za pár dní ho nejspíš pustíme domů, ale spát potřebuje. Spánek je posilující."
Doktor vstal a podával jí ruku. "Přeji vám oběma hodně štěstí., jsem opravdu rád, že jsem vás poznal."
Lucka přijala podávanou ruku a usmála se na něj. Cítila, že doktor svá slova myslí vážně.
Podívala se na paní Polákovou. "Počkám na vás u Romana."
Když za ní zaklaply dveře, doktor se posadil a obrátil se na Romanovu maminku.
"Když jsme tady teď sami, řekněte mi prosím, jak žijete vy. Ale pravdu."
"Smí se tady kouřit?" zeptala se ona a aniž čekala na odpověď, vytáhla
z kabelky cigarety.
"Smí," odpověděl doktor. "I když víte, že to nerad vidím."
"Já vím, měla bych přestat," povzdychla si paní Poláková," ale nějakou neřest mít také musím." Usmála se na něho a pak se rozpovídala.
"Znáte Romana, jaký je. Snaží se držet a žít normálně. Když se to ale dozvěděl, jeho psychika byla na bodu mrazu, i když vám to třeba neřekl. Hodně mu pomohl psycholog, co jste mu doporučil. trvalo možná rok, než se s tím nějak vyrovnal. No a já, snažím se, aby žil spokojený život. Přišla jsem o pár kamarádek. Napřed jsem si myslela, že o té jeho nemoci mohu otevřeně hovořit, ale bylo to bláhové. Lidé mají strach. Nedivím se jim.
Doktor vstal a podával jí ruku. "Přeji vám oběma hodně štěstí., jsem opravdu rád, že jsem vás poznal."
Lucka přijala podávanou ruku a usmála se na něj. Cítila, že doktor svá slova myslí vážně.
Podívala se na paní Polákovou. "Počkám na vás u Romana."
Když za ní zaklaply dveře, doktor se posadil a obrátil se na Romanovu maminku.
"Když jsme tady teď sami, řekněte mi prosím, jak žijete vy. Ale pravdu."
"Smí se tady kouřit?" zeptala se ona a aniž čekala na odpověď, vytáhla
z kabelky cigarety.
"Smí," odpověděl doktor. "I když víte, že to nerad vidím."
"Já vím, měla bych přestat," povzdychla si paní Poláková," ale nějakou neřest mít také musím." Usmála se na něho a pak se rozpovídala.
"Znáte Romana, jaký je. Snaží se držet a žít normálně. Když se to ale dozvěděl, jeho psychika byla na bodu mrazu, i když vám to třeba neřekl. Hodně mu pomohl psycholog, co jste mu doporučil. trvalo možná rok, než se s tím nějak vyrovnal. No a já, snažím se, aby žil spokojený život. Přišla jsem o pár kamarádek. Napřed jsem si myslela, že o té jeho nemoci mohu otevřeně hovořit, ale bylo to bláhové. Lidé mají strach. Nedivím se jim.