Osudová 19
9. 8. 2007
"Lucko," pohladila jí. "Tak už mi konečně řekni, co se stalo."
"Mami," přitulila se k ní Lucka. "Pojď, uděláme si kávu a já ti všechno řeknu. Je to hrozné a špatně se o tom i mluví."
Udělali si kávu a posadili se proti sobě v obýváku.
"Tak už spusť," naléhala maminka.
A Lucka jí tichým hlasem pověděla, co se dozvěděla od paní Polákové.
Maminka mlčela a nepřerušovala jí.
Když jí Lucka všechno řekla, bylo chvilku ticho.
Pak maminka vstala a sedla si k ní.
"Je to hrozné, Lucinko. Je mi ho líto, ale musíš ses ním rozejít."
"Mami, prosím tě, mlč," prosila Lucka. "Jsem dospělá a je to jenom moje věc. Já se musím rozhodnout, ne ty."
"Ty jsi se zbláznila," rozčílila se maminka. "Víš, jak hrozná je to nemoc? Já ti nedovolím s ním dál chodit."
Lucka mlčela.
Maminka už křičela. "Slyšíš mě? Okamžitě se s ním rozejdeš! Slyšíš."
"Slyším, nejsem hluchá. A přestaň na mě řvát." Lucka se sama podivila tomu, jak je klidná. " Nebudu se tě v tomhle případě ptát na tvůj názor. Miluji ho a on mě taky. Já vím, je to hrozná nemoc, ale dá se s tím žít. Sice ještě nevím jak, ale půjdu za jeho doktorem." Lucka se chvilku odmlčela. " Prosím tě, jestli mě máš ráda, teď na mě nehuč. Mám sama se sebou co dělat. ..Půjdu do postele."
Vstala naklonila se a dala mamince pusu. Pak šla do pokojíku. Nedala mamince možnost cokoliv říct. Ta zůstala sedět a dívala se na zavřené dveře, kterými Lucka odešla.
"Mami," přitulila se k ní Lucka. "Pojď, uděláme si kávu a já ti všechno řeknu. Je to hrozné a špatně se o tom i mluví."
Udělali si kávu a posadili se proti sobě v obýváku.
"Tak už spusť," naléhala maminka.
A Lucka jí tichým hlasem pověděla, co se dozvěděla od paní Polákové.
Maminka mlčela a nepřerušovala jí.
Když jí Lucka všechno řekla, bylo chvilku ticho.
Pak maminka vstala a sedla si k ní.
"Je to hrozné, Lucinko. Je mi ho líto, ale musíš ses ním rozejít."
"Mami, prosím tě, mlč," prosila Lucka. "Jsem dospělá a je to jenom moje věc. Já se musím rozhodnout, ne ty."
"Ty jsi se zbláznila," rozčílila se maminka. "Víš, jak hrozná je to nemoc? Já ti nedovolím s ním dál chodit."
Lucka mlčela.
Maminka už křičela. "Slyšíš mě? Okamžitě se s ním rozejdeš! Slyšíš."
"Slyším, nejsem hluchá. A přestaň na mě řvát." Lucka se sama podivila tomu, jak je klidná. " Nebudu se tě v tomhle případě ptát na tvůj názor. Miluji ho a on mě taky. Já vím, je to hrozná nemoc, ale dá se s tím žít. Sice ještě nevím jak, ale půjdu za jeho doktorem." Lucka se chvilku odmlčela. " Prosím tě, jestli mě máš ráda, teď na mě nehuč. Mám sama se sebou co dělat. ..Půjdu do postele."
Vstala naklonila se a dala mamince pusu. Pak šla do pokojíku. Nedala mamince možnost cokoliv říct. Ta zůstala sedět a dívala se na zavřené dveře, kterými Lucka odešla.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář