Osudová 15
3. 8. 2007
V kuchyni mi řekl, že musí do nemocnice. Lekla jsem se, že si tam půjde lehnout. Vysvětlil mi, že ne, jenom že s ním chce doktor mluvit. Snažila jsem se ho uklidnit. Řekla jsem mu, že mám kamarádku, která také dává krev a že stačí jenom nějaká přechozená infekce a hned se to na výsledcích krve projeví.
Nezdálo se, že by ho moje řeči nějak uklidnili.
Večer si šel brzy lehnout, ale nemohl usnout. Musel si vzít prášek na spaní.
Ráno byl vzhůru ještě před zazvoněním budíku. Já jsem z toho byla také nervozní, ale nechtěla jsem to dát najevo. Udělala jsem mu snídani a donutila jsem ho něco sníst, i když nechtěl. Nakonec vstal od stolu a řekl, že už raději půjde a chvilku tam počká.
Musela jsem jít do práce, ale spíš jsem jí jenom předstírala. Nemohla jsem se na nic soustředit a pořád očekávala jeho zavolání.
Zavolal až kolem druhé odpoledne. Prosil mě, abych po práci jela hned domů. Nechtěl mi do telefonu také nic říct, ale slyšela jsem, že pláče.
V práci jsem už nemohla vydržet a tak poprosila vedoucího, aby mne pustil domů. Za pár minut jsem byla doma.
Roman ležel na pohovce a plakal. Chtěla jsem vědět, co se stalo, ale nemohla jsem z něho dostat ani slovo. Začínala jsem mít strach. Udělala jsem mu kávu a snažila se ho uklidnit, což se mi podařilo až za hodně dlouhou dobu."
Paní Poláková se opět odmlčela. Lucka se na ní podívala a viděla, že má v očích slzy.
Nezdálo se, že by ho moje řeči nějak uklidnili.
Večer si šel brzy lehnout, ale nemohl usnout. Musel si vzít prášek na spaní.
Ráno byl vzhůru ještě před zazvoněním budíku. Já jsem z toho byla také nervozní, ale nechtěla jsem to dát najevo. Udělala jsem mu snídani a donutila jsem ho něco sníst, i když nechtěl. Nakonec vstal od stolu a řekl, že už raději půjde a chvilku tam počká.
Musela jsem jít do práce, ale spíš jsem jí jenom předstírala. Nemohla jsem se na nic soustředit a pořád očekávala jeho zavolání.
Zavolal až kolem druhé odpoledne. Prosil mě, abych po práci jela hned domů. Nechtěl mi do telefonu také nic říct, ale slyšela jsem, že pláče.
V práci jsem už nemohla vydržet a tak poprosila vedoucího, aby mne pustil domů. Za pár minut jsem byla doma.
Roman ležel na pohovce a plakal. Chtěla jsem vědět, co se stalo, ale nemohla jsem z něho dostat ani slovo. Začínala jsem mít strach. Udělala jsem mu kávu a snažila se ho uklidnit, což se mi podařilo až za hodně dlouhou dobu."
Paní Poláková se opět odmlčela. Lucka se na ní podívala a viděla, že má v očích slzy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář