Internetová láska 7.
7. 8. 2008
Druhý den večer jsem byla nervozní.
Nevěděla jsem, jestli zavolá.
Zavolal, ale nebylo to tak bezprostřední povídání, jako jindy. Bylo vidět, že ho moje reakce na jeho přílet zklamala.
Za pár večerů se ale všechno vrátilo do starých kolejí. Jenom nabídka, že se setkáme se neopakovala.
Čekala jsem na ní a dočkala se asi za tři měsíce.
„Lásko, chci ti něco říct,“ ozvalo se na druhém konci. „Víš mně se zdá, že jsme došli do bodu nula, jak já tomu říkám.“
„Bod nula, to je co?“ zeptala jsem se.
„No to je bod, kdy máme už jenom dvě možnosti. Buď se setkáme, nebo s tím přestaneme. Takhle je to docela na blázinec.“
Věděla jsem, že to tentokrát myslí vážně. Jak jsem ho chápala. I já toužila po tom se ho dotknout, pohladit, políbit.
„Přileť, budu se na tebe těšit. Jenom mi dej vědět trochu dopředu, kdy to bude, abych si to nějak zařídila doma.“
Z jeho hlasu byla slyšet radost.
Celou noc jsme si povídali, jak to bude krásné, až se konečně uvidíme a až se obejmeme.
Když jsem pak ležela v posteli, nemohla jsem usnout.Radost vystřídaly obavy. Takové, co zná asi každá žena. Hlavou se mi pořád honilo: „Co když se mu nebudu líbit? Když mu budu nesympatická? Co když odejde?“
Nevím proč, ale vůbec mi nenapadlo, že by to mohlo být i naopak a on by se taky třeba nemusel líbit mně.
Tu noc jsem toho moc nenaspala.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář