Internetová láska 4.
29. 7. 2008
Tak jsem žila dva životy.
Jeden...reálný, kdy jsem se starala o děti a manžela a pak jeden virtuální.
A musím se přiznat, že ten virtuální jsem měla mnohem raději.
Jednou v noci jsme se o něčem dohadovali a já řekla, že už na chat chodit nebudu, protože nemám zapotřebí se hádat ještě tam.
No a jak zákon schválnosti chtěl, než jsme to stačili dořešit, vypadl internet.
Už jsem chtěla zapadnout do pelíšku, když se ozval telefon.
Mrkla jsem na display, docela ve mě hrklo.
Pavel.
Ještě jsme spolu telefonem nikdy nemluvili. Proletělo jen pár smsek, když někdo z nás nemohl na chat.
Srdce jsem měla až v krku a asi pěkně rozechvělý hlásek, když jsem do telefonu pípla to svoje nesmělé... „Prosím.“
„Ahoj, prosím tě, nezlob se, že volám, i když jsme se domluvili jinak,ale nechci, abychom se dneska takhle rozešli,“ ozvalo se na druhém konci.
Měl příjemný hlas, který hladil.
Povídali jsme si asi hodinu.
„To bude ale suma za účet,“ pomyslela jsem si a chtíc alespoň trochu ochránit jeho peněženku se začala loučit.
A tehdy jsem od něho poprve slyšela to, co jsem cítila také, ale nechtěla si to přiznat.
„Asi je to divné, takhle na dálku, ale já tě miluji...“slyšela jsem z druhého konce.
„Já tebe asi taky,“ špitla jsem a zavěsila.
Usínalo se mi krásně.
I když v dušičce jsem měla zmatek.
Jak můžu milovat člověka, kterého jsem nikdy neviděla?
Jeden...reálný, kdy jsem se starala o děti a manžela a pak jeden virtuální.
A musím se přiznat, že ten virtuální jsem měla mnohem raději.
Jednou v noci jsme se o něčem dohadovali a já řekla, že už na chat chodit nebudu, protože nemám zapotřebí se hádat ještě tam.
No a jak zákon schválnosti chtěl, než jsme to stačili dořešit, vypadl internet.
Už jsem chtěla zapadnout do pelíšku, když se ozval telefon.
Mrkla jsem na display, docela ve mě hrklo.
Pavel.
Ještě jsme spolu telefonem nikdy nemluvili. Proletělo jen pár smsek, když někdo z nás nemohl na chat.
Srdce jsem měla až v krku a asi pěkně rozechvělý hlásek, když jsem do telefonu pípla to svoje nesmělé... „Prosím.“
„Ahoj, prosím tě, nezlob se, že volám, i když jsme se domluvili jinak,ale nechci, abychom se dneska takhle rozešli,“ ozvalo se na druhém konci.
Měl příjemný hlas, který hladil.
Povídali jsme si asi hodinu.
„To bude ale suma za účet,“ pomyslela jsem si a chtíc alespoň trochu ochránit jeho peněženku se začala loučit.
A tehdy jsem od něho poprve slyšela to, co jsem cítila také, ale nechtěla si to přiznat.
„Asi je to divné, takhle na dálku, ale já tě miluji...“slyšela jsem z druhého konce.
„Já tebe asi taky,“ špitla jsem a zavěsila.
Usínalo se mi krásně.
I když v dušičce jsem měla zmatek.
Jak můžu milovat člověka, kterého jsem nikdy neviděla?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář