Internetová láska 32.
Ale po našem rozhovoru s manželem se nějak vyčistil vzduch.
Pavel jezdil každých pět, šest týdnů a bylo nám spolu čím dál lépe.
Intervaly jeho příjezdů se po čase pořád zmenšovaly a čas prožitý tady u nás se zvyšoval.
Procestovali jsme spolu celé Čechy i Slovensko, párkrát byli na dovolené.
Oba jsme měli slabost pro Chorvatsko a týden na majáku, kde jsme neviděli ani človíčka neměl chybu.
Asi za dva roky mi ukázal papír...byl rozvedený.
Nenutil mne k rozvodu, říkal, že máme spoustu času a klidně počká.
Ale pomalu jsme si začali plánovat společnou budoucnost.
Chtěl nechat firmu synovcům a zakotvit tady u nás.
Měl jenom jednu podmínku.
Než to udělá, musím já překonat svůj vrozený strach z letadel a letět se s ním podívat do Kanady.
Po dlouhém přemlouvání jsem mu to slíbila. Nakonec, bude vedle mě, tak co se může stát.
Jednou večer jsme si zase dlouze povídali po telefonu.
„Miláčku, čeká mne
poslední kolečko po USA a pak už budeme jenom spolu,“ sliboval Pavel.
„Já mám
pro tebe také malé překvapení.“
„Tak mne nenapínej a pověz.“
„Nee, až
budeme spolu,“rozhodla jsem rezolutně.
„Takže mi zase nezbývá nic jiného, než
počkat. Ještě že to věčné čekání už brzo skončí. A příští víkend mne
čekej.“
„To víš že budu... a nedočkavě,“smála jsem se.
Těšila jsem se, že
mu ukáži papír od soudu, že i já budu brzy svobodná.