Internetová láska 30
Je fakt, že strach jsem měla, ale na druhou stranu jsem už dlouho cítila, že takhle to dál nejde a že asi ani jeden nejsme v tomhle vztahu spokojený.
Manžel přijel až druhý den večer, vlepil mi povinnou pusu a šel si pustit
televizi.
„Poslouchej, já bych s tebou potřebovala mluvit,“přišla jsem za
ním.
„A nemohlo by to počkat do poločasu, zrovna běží dost důležité
utkání.“
„Mohlo, jenom mám obavy, že potom bude další a další důležitý
sportovní přenost a že se k tomu vůbec nedostaneme.“
„Ale dostaneme,
neboj.“
„Tak já počkám...nemáš hlad?“
„Nemám, byl jsem na večeři,“
zamumlal manžel, aniž by spustil oči z obrazovky.
Dostala jsem vztek, čímž mi
poněkud ulehčil situaci. Je to pořád stejné, jako celá ta léta. Sport měl, má a
bude mít vždycky přednost, před čímkoliv ostatním.
Mezitím se vrátili domů
kluci a tak jsme se v kuchyni najedli sami.
Za manželem jsem šla asi za
hodinku.
Fotbal byl už dávno u konce a na obrazovce se snažilo pár holek dát
branku. Házená.
„Už mne můžeš poslouchat?“
„A to je to tak
důležité?“
„Jo, zavrčela jsem a vypnula televizi.
„Sakra, to mi děláš
vždycky, když mne chceš naštvat.“
„Ne, to ti dělám vždycky, když chci, abys
mne alespoň chvilku vnímal,“ odsekla jsem já.