Internetová láska 28
22. 12. 2008
Noc byla stejně krásná, jako ta předešlá.
„Bože, lásko, jak moc se mi od tebe nechce,“zašeptal Pavel k ránu.
Uvědomila jsem si, že za pár hodin se rozejdeme.
Já budu sedět v práci a on v letadle na cestě zpátky domů.
Nechtěla jsem brečet, ale nešlo to zastavit.
„Neplač kotě, brzy se zase uvidíme. Není pro mne problémem, abych brzy přiletěl,“utěšoval mne.
„Nejsi sám a já také ne.“
„Nejsem, ale je pravda, co jsem ti říkal. Se ženou jsme už jenom kamarádi a nerozváděli jsme se jenom proto, že nebylo proč. Také dělení majetku by bylo problém a tak jsme to nechávali tak. Každý si ale žije po svém.“
„Já manželovi všechno řeknu. Nedovedu a ani nechci to umět žít takhle na dvě strany. Však víš, taky to u nás není zrovna idylické.“
Objal mne.„Pokud nebudeš ty sama chtít, tak se tě nikdy nevzdám. Já tě opravdu miluji, lásko a teď už to můžu říct bez jakýchkoliv pochybností.“
„Známe se jenom z písmenek.“
„Zatím ano, ale máme dost času na to, se lépe poznat i v reálu.“
„Ale...“
„Žádné ale, broučku...“umlčel mne polibky.
„Bože, lásko, jak moc se mi od tebe nechce,“zašeptal Pavel k ránu.
Uvědomila jsem si, že za pár hodin se rozejdeme.
Já budu sedět v práci a on v letadle na cestě zpátky domů.
Nechtěla jsem brečet, ale nešlo to zastavit.
„Neplač kotě, brzy se zase uvidíme. Není pro mne problémem, abych brzy přiletěl,“utěšoval mne.
„Nejsi sám a já také ne.“
„Nejsem, ale je pravda, co jsem ti říkal. Se ženou jsme už jenom kamarádi a nerozváděli jsme se jenom proto, že nebylo proč. Také dělení majetku by bylo problém a tak jsme to nechávali tak. Každý si ale žije po svém.“
„Já manželovi všechno řeknu. Nedovedu a ani nechci to umět žít takhle na dvě strany. Však víš, taky to u nás není zrovna idylické.“
Objal mne.„Pokud nebudeš ty sama chtít, tak se tě nikdy nevzdám. Já tě opravdu miluji, lásko a teď už to můžu říct bez jakýchkoliv pochybností.“
„Známe se jenom z písmenek.“
„Zatím ano, ale máme dost času na to, se lépe poznat i v reálu.“
„Ale...“
„Žádné ale, broučku...“umlčel mne polibky.
Za pár hodin už jsme seděli v autě a jeli jsme do práce.
Bylo mi
všelijak.
„No tak Hanči, nebuď smutná. Máme net, telefon a za pár týdnů tu
budu zase. A pak znovu a znovu...počkej, ještě ti polezu na nervy.“
Pokusila
jsme se usmát.„Budu na tebe čekat, miláčku.“
Poslední polibek a pak už jsem
viděla jen světla auta, mizejícího v dálce.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
