Internetová láska 26
22. 12. 2008
Po dlouhé době jsem prožila promilovanou noc.
A i když jsme usnuli, bylo to takové to spaní-nespaní, kdy pořád toho druhého cítíte.
Bylo to krásné a naprosto přirozené. Jako bychom se neviděli poprve v životě, ale znali se už dlouho.
Nechtěla jsem myslet na to, co bude potom. Stačilo, že byl se mnou teď.
„Miláčku, je ráno,“budil mne, když se mi podařilo na chvilku usnout.
„Jak to máš dneska? Musíš domů?“
Protáhla jsem se.
„Ne nemusím, manžel není doma, kluci jsou skoro dospělí a řekla jsem jim, že možná nepřijdu.“
„Jo takhle. Ty jsi s tím vlastně počítala a mně nic neřekla. Pročpak?“
„Copak jsem mohla vědět, jak všechno dopadne? A vůbec přestaň se mě vyptávat,jdu do sprchy a pak půjdeme na snídani.“
„Tak ještě jednu otázku,opravdu poslední a pak ti dám už pokoj,“žebral.
„No dobře, ale jenom jednu.“
„A odpovíš mi pravdu?“
„Budu se snažit.“
„Na co jsi myslela, když jsi mě poprve uviděla,“zeptal se.
„Fakt chceš pravdu?“
„Jo.“
„Myslela jsem na to, že to vůbec nejsi ty, že bych se nejraději sebrala a utekla. Že jsem blbá a že to všechno byl omyl.“
„Tak ty jsi chtěla utíkat? Já bych tě stejně chytil...A lituješ, že jsi zůstala?“
„Ne vůbec,“políbila jsem ho.„Ani trošičku.“
Chvilku se na mne jenom díval a pak mne objal a přitiskl se ještě víc.
„Myslím, že sprcha i snídaně ještě chvilku počkají,“zašeptal mi do ucha.
A i když jsme usnuli, bylo to takové to spaní-nespaní, kdy pořád toho druhého cítíte.
Bylo to krásné a naprosto přirozené. Jako bychom se neviděli poprve v životě, ale znali se už dlouho.
Nechtěla jsem myslet na to, co bude potom. Stačilo, že byl se mnou teď.
„Miláčku, je ráno,“budil mne, když se mi podařilo na chvilku usnout.
„Jak to máš dneska? Musíš domů?“
Protáhla jsem se.
„Ne nemusím, manžel není doma, kluci jsou skoro dospělí a řekla jsem jim, že možná nepřijdu.“
„Jo takhle. Ty jsi s tím vlastně počítala a mně nic neřekla. Pročpak?“
„Copak jsem mohla vědět, jak všechno dopadne? A vůbec přestaň se mě vyptávat,jdu do sprchy a pak půjdeme na snídani.“
„Tak ještě jednu otázku,opravdu poslední a pak ti dám už pokoj,“žebral.
„No dobře, ale jenom jednu.“
„A odpovíš mi pravdu?“
„Budu se snažit.“
„Na co jsi myslela, když jsi mě poprve uviděla,“zeptal se.
„Fakt chceš pravdu?“
„Jo.“
„Myslela jsem na to, že to vůbec nejsi ty, že bych se nejraději sebrala a utekla. Že jsem blbá a že to všechno byl omyl.“
„Tak ty jsi chtěla utíkat? Já bych tě stejně chytil...A lituješ, že jsi zůstala?“
„Ne vůbec,“políbila jsem ho.„Ani trošičku.“
Chvilku se na mne jenom díval a pak mne objal a přitiskl se ještě víc.
„Myslím, že sprcha i snídaně ještě chvilku počkají,“zašeptal mi do ucha.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
