Báseň
Chtěla jsem báseň s láskou
psát,
však moje čelo halil stín,
studí to, co by mělo hřát,
ten trpký nemizící splín.
Zas na mě číhá smrti
objetí
tuší, kam dýku vrazit má,
zlomíš to věčné smutné prokletí?
Zničí ho láska upřímná?
Možná vnášíš světlo do
vězení,
kde duše má sténá v řetězech,
máš klíč od dveří, lék na trápení
jsi rytíř, co přichází v mých snech.
Oblohou noční slunce září
samota najednou nezebe,
zas smáčím pero v kalamáři
píšu dál báseň pro tebe.
Ač smutek lapil mě do své
sítě,
slza stéká po tvářích znavených
já toužím říct sladké - miluji tě
já toužím utopit se v očích tvých