Asi jsme hluší
23. 7. 2007
Toulá se po ulici, špinavý, potrhaný,
v puse má žváro, pirsing v obočí.
Do školy chodit, je čas promrhaný
a něco dělat? Vždyť práce otročí.
Kožená bunda a děravé džíny,
prázdný pohled upřený před sebe.
"Dejte mi pokoj, já jsem přece jiný
a starejte se jenom o sebe."
Často má hlad, tak něco někde "šlohne",
nejenom jídlo, ale i cigára a chlast,
však v koutku duše čeká, že se to někam pohne
a on bude žít jako člověk zas.
Vzpomíná na domov - dá se tak říkat tomu?
Na svého tátu - den co den jenom pil.
Na maminku , co vždycky našla ho a přivedla domů
a kterou táta, když se vrátil, krutě bil.
Jednou ho místo mamky našla teta
a řekla tiše, když dveře zavřela.
Pořád mu v uších zní ta jedna věta,
"Maminka ti včera večer umřela."
A potom táta opilej jak vždycky
si přinesl odněkud dlouhý bič.
Mlátil ho hlava nehlava nelidsky
a řval:" Ať už jsi, spratku, odtud pryč."
A teď se krčí večer někde v parku
možná má strach, když vládne černá noc.
Je mu jen patnáct a je to ještě dítě,
dítě...co volá o pomoc.
Tak jsem ho poznala, když do děcáku přišel,
vystrašené oči a v patách policii.
Nevypadal, že na slova by slyšel
a jenom prohodil. "Promiňte, že vůbec ještě žiji."
Dnes už je dospělý, brzy se bude ženit
a vzpomínky už tolik nebolí.
Dlouho to trvalo, než dokázal se změnit
a než uvěřil, že všichni nejsou zlí.
Kolik je dětí, co toulají se ulicemi
a mají strach, když vládne temná noc.
A nenajde se nikdo...který jim život změní
a neslyšíme...když volají o pomoc.
v puse má žváro, pirsing v obočí.
Do školy chodit, je čas promrhaný
a něco dělat? Vždyť práce otročí.
Kožená bunda a děravé džíny,
prázdný pohled upřený před sebe.
"Dejte mi pokoj, já jsem přece jiný
a starejte se jenom o sebe."
Často má hlad, tak něco někde "šlohne",
nejenom jídlo, ale i cigára a chlast,
však v koutku duše čeká, že se to někam pohne
a on bude žít jako člověk zas.
Vzpomíná na domov - dá se tak říkat tomu?
Na svého tátu - den co den jenom pil.
Na maminku , co vždycky našla ho a přivedla domů
a kterou táta, když se vrátil, krutě bil.
Jednou ho místo mamky našla teta
a řekla tiše, když dveře zavřela.
Pořád mu v uších zní ta jedna věta,
"Maminka ti včera večer umřela."
A potom táta opilej jak vždycky
si přinesl odněkud dlouhý bič.
Mlátil ho hlava nehlava nelidsky
a řval:" Ať už jsi, spratku, odtud pryč."
A teď se krčí večer někde v parku
možná má strach, když vládne černá noc.
Je mu jen patnáct a je to ještě dítě,
dítě...co volá o pomoc.
Tak jsem ho poznala, když do děcáku přišel,
vystrašené oči a v patách policii.
Nevypadal, že na slova by slyšel
a jenom prohodil. "Promiňte, že vůbec ještě žiji."
Dnes už je dospělý, brzy se bude ženit
a vzpomínky už tolik nebolí.
Dlouho to trvalo, než dokázal se změnit
a než uvěřil, že všichni nejsou zlí.
Kolik je dětí, co toulají se ulicemi
a mají strach, když vládne temná noc.
A nenajde se nikdo...který jim život změní
a neslyšíme...když volají o pomoc.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář