Zamávala podprsenkou a bylo to
27. 8. 2007
Už hodně dlouho jsem se chtěla podívat do Hřenska. Jelikož jsem moravanda, je to přece jenom poněkud z ruky.
Letos se mi to konečně podařilo.
A výsledek?
Docela zklamání. Ne přírodou, ta je krásná, ale samotným městečkem, nebo co to vlastně je.
Když jsme absolvovali asi patnácti kilometrovou naučnou stezku kolem Hřenska a plavbu lodičkami, vydali jsme se podívat i do městečka.
Hned za záchytným parkovištěm jsou informace, tak jsme se zeptali, co je zde ještě k vidění.Veselá dívčina nám řekla, že už jenom Vietnamci.
A opravdu.
Byli všude.
Stánek za stánkem. Když pominu to, že všechno tam měli dvakrát tak drahé jako u nás, nejvíc mě štvalo, že ceny byly jenom v eurech. Ta eura bych pochopila, je to kousek od hranic, ale přece jenom pořád ještě u nás. Takže v koutku by se někde mohla krčit i naše měna.
Všichni na nás pokřikovali jenom německy, což jsem přehlížela do té doby, než mě jeden z nich chytil za tričko a nemínil pustit.
"Koukej dát tu ruku pryč," bafla jsem na něho, když mi pořád bránil v dalším pohybu.
Jenom se na mě nechápavě podíval a mlel pořád něco německy. A pořád mě držel za to triko. Manžel se začal řehtat, že je to jasné, že si mě tam asi nechají na ozdobu.
Tak koukej," otočila jsem se na vietnamského mladíka. "Víš kde jsi? V Čechách a já jsem taky Češka. Nemíním doma konverzovat německy, tak koukej začít žvatlat česky, nebo mě okamžitě pusť."
Nezabralo to. Byl sice prcek ale držel pevně.
Nakonec se ukázalo, že mladík česky vůbec neumí.
Manžel to už nevydržel a zakročil, čímž mi zajistil svobodu pohybu.
Ale najednou se začal zase smát. Už jsem se chtěla urazit, že se řehtá mě, ale on mi ukazoval na stánek na druhé straně.
Tam stála mladá Vietnamka a mávala na mě podprsenkou. Přitom volala něco v tom smyslu, že ona česky umí.
Tak to jsem tedy neodolala a přesunula se k ní. Prádlo měla fakt hezké a zatímco já uvažovala, co si vybrat, ona myslela že váhám a slevovala a slevovala. Za chvilku jsem od ní kráčela s balíčkem dvou podprsenek a k nim kalhotky, všechno za dvě stovky. No nekupte to. A ještě mi děkovala, že jsem jí udělala radost.
Spokojeně jsem vykročila k manželovi, který mě o kousek dál sledoval.
"Ty to prádlo potřebuješ?" zeptal se.
"Ani ne," odpověděla jsem, " ale slyšel jsi. Udělala jsem jí radost a to je fajn, ne?"
Raději na to nic neřekl a pokračovali jsme dál v průzkumu tržiště.
Tak se stalo, že jsem udělala radost ještě jedné kočce a koupila od ní balík cigaret. V obchodě jsou za 500 Kč, ona mi je dala za polovic.
Když jsem prolézala hromadu sádrových trpaslíků a jiných různých potvůrek, zaujal mě indián. Fakt krásnej, skoro v životní velikosti. Tak jsem se u něho kochala, manžel stál vedle mě a střídavě pozoroval mě a indiána.Pak už to nevydržel.
"Hele poslouchej, jestli chceš zase někomu udělat radost, tak na to rychle zapomeň," vypadlo z něho. "Navíc nevím, kde by sis ho v našem bytečku umístila."
"No co, třeba do ložnice. Uznej, není krásnej???"
. To už moje drahá polovička nervově nevydržela. Popadl mě za ruku a táhl mě k autu. "Jestli chceš, seženu si hadry a budu ti dělat Vinetoua u postele každej večer. A zadara," sliboval.
No a jak to dopadlo?
Z Hřenska mám asi nejvíc zážitků z vietnamské tržnice (což bylo fakt skoro celé Hřensko.) Prádlo naštěstí pasuje a cigarety jsem vyhodila. Bylo mi po nich blbě. Včera jsem se z televizních zpráv dozvěděla, že na západě naší republiky se u Vietnamců prodávají cigarety s velkým obsahem pesticidů... tak to bude asi tím. A na indiána... na toho zatím čekám. Budu to muset večer připomenout manželovi.:-)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář