Trapas se sekretářskou
Před dvěma týdny jsem měl čtyřicáté narozeniny,ale zdálo se,že si toho nikdo nevšiml.
Myslel jsem si,že mi třeba manželka po snídani poblahopřeje a možná mě
překvapí malým dárečkem,ale neřekla mi ani:„Ahoj miláčku!“
Své naděje jsem vkládal do dětí, ale ty snědly snídani,aniž by mi cokoli řekly.
Když jsem odjížděl do práce,cítil jsem se opuštěný a nedoceněný.
Ale jakmile jsem vstoupil do kanceláře,tak mi sekretářka popřála vše
nejlepší a hned jsem se cítil lépe - alespoň někdo si na mě vzpomněl.
Pracoval
jsem do dvou odpoledne, když se otevřely dveře a moje sekretářka se
zeptala:„Dnes je tak hezký den,vy máte narozeniny... Nepůjdeme na oběd?“
Ochotně
jsem souhlasil,neboť to byla nejmilejší věc, kterou jsem slyšel od
rána. Šli jsme do skvělé restaurace,najedli se a v příjemné atmosféře
vypili skleničku vína.Když jsme se vraceli,tak se sekretářka
zeptala:„Musíme se vracet do kanceláře? Dnes je tak krásně!“
„Nemusíme se vlastně vůbec vracet.“
„Nezajdeme ke mně?“
Souhlasil jsem.
U
ní doma jsme si dali sklenku koňaku,dobře si popovídali a má sekretářka
v nejlepším navrhla:„Máte něco proti tomu,abych se šla do ložnice
převléci do něčeho pohodlnějšího?“
„Jen běžte!“Moc rád jsem souhlasil.
Odešla do ložnice a po pár minutách vyšla s narozeninovým dortem.
Nesla ho spolu s mou manželkou a dětmi. Všichni zpívali narozeninovou písničku.
...a na sobě jsem měl jen ponožky.