Když život bolí...
Dýcháme, jíme, smějeme se a chodíme. Všechno tohle-i mnoho jiných věcí považujeme za něco naprosto přirozeného a neměnného. Neuvažujeme o tom a to je nejspíš chyba. Nevážíme si toho že jsme zdraví,že máme zdravé děti, člověka, který nás miluje.Vždyť je to tak samozřejmé. Honíme se raděj za jinými věcmi, jako je úspěch nebo peníze.Neuvědomujeme si, že v průběhu pár měsíců to všechno může být jinak a budeme mít třeba jenom jedno přání.
Kdysi,jsou to asi 4 roky jsem na internetu poznala jednu ženu. Napřed bylo dlouhé povídání. O všem, jak žijeme, o rodinách. Pak následovaly hodiny povídání v telefonu. I o věcech, které bychom nikomu jinému neřekli. Moje okolí mi nevěřilo, že je možné tak důvěřovat člověku, kterého jsem nikdy neviděla.Bydlíme necelé dvě hodiny cesty autem od sebe. Pořád jsme si slibovali, že se navštívíme, ale všichni víme, jak to je. Pořád nebyl čas.
Asi za dva roky povídání jsem to nevydržela a mezi vánočními svátky se k ní vypravila. Na krátko. Jenom na jednu noc. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jí poprve uviděla na nádraží.Napřed byly mírné rozpaky. Přece jenom, znali jsme se jenom z fotek a také hlas v telefonu je jiný než ve skutečnosti. Ale trvalo to jenom chviličku.Pak jsme si padli do náruče. Celou dobu co jsme spolu byli,bylo o čem povídat. Moc jsme toho tu noc nenaspali. A já se přesvědčila o tom,že jsem se v ní nemýlila. Je to jeden z nejlepších lidí, které jsem poznala.
A následovaly zase dlouhé telefonní hovory. A plánování, že se uvidíme.Ale vždycky do toho něco vlezlo. Věděla jsem, že začala mít zdravotní problémy,že čím dál hůř chodí.Bylo mi jí líto. Myslela jsem na ní. Ale bylo pořád moc práce.
Teď už je 4 měsíce v nemocnici. A teprve teď jsme si udělala čas a znovu za ní jela. Už mě nečekala na nádraží.Stála jsem u její postele a bylo mi tak, jak může být člověku, když v té posteli leží někdo hodně blízký. Plakala když jsme se objali. Já se snažila nebrečet, i když se mi moc chtělo.Přede mnou ležela žena plná života, která se nemůže postavit na nohy a nikdo neví proč. Ty dvě hodinky,co jsme mohli být spolu byly krásné a uběhly jako voda. A já si uvědomila, že je jedno, jak často se lidi vidí, když jsou dušičky spolu.A taky to, že život a zdraví není samozřejmost, ale štěstí.
Sluníčko moje...brzy se uzdrav,ať lidem kolem sebe můžeš dávat lásku a dobrou náladu. A já slibuji... nebude to dlouho trvat a zase se uvidíme. Život je krátký a nemůžeme si ho nechat jen tak plynout mezi prsty. Nechci přijít o ty chvilky s tebou.Myslím na tebe a držím palečky.....