Noční úprk před asiaty
27. 10. 2007
Včera jsme byli s manželem na návštěvě u známých.
Dlouho jsme se neviděli, tak bylo pořád co povídat a domů jsme šli až po druhé hodině ráno.
Pěšky.
Máme to přes dva kilometry.
Byla docela zima a nikde nikdo.
Co by také kdo ještě hledal na ulici, když se jde ráno do práce. Normální lidi byli už dávno v pelíšku.
Tak si to šlapeme a diskutujeme o tom, kdo koho bude budit do práce, abychom nezaspali.
Najednou vidíme, že se z boční ulice blíží skupina pěti kluků.
Když přišli pod lampu, viděli jsme, že jsou asijského původu.
Nebylo nám to moc příjemné a tak jsme přidali do kroku.
A oni za námi, také o poznání rychleji.
Hlavou mi proběhly všechny filmy co jsem kdy viděla, o bojových sportech, které tak skvěle ovládají.
„Víš, co?“, řekla jsem manželovi.„Budeme utíkat a uvidíme.“
Bylo vidět, že ani jemu to není moc příjemné. Je to sice chlap, ale přesila byla přece jenom velká.
„Dobře,“ souhlasil.
Chytil mě za ruku a začali jsme utíkat.
Když jsme se otočili, viděli jsme, že se celá skupinka rozběhla taky.
„Tak to je konec,“ pomyslela jsem si, protože nejsem zrovna lehkonohá gazela.
Za chvilku jsem funěla jako lokomotiva.
„Tohle tedy dlouho nevydržím,“ snažila jsem se mezi funěním sdělit manželovi.„Musíš,“odfrkl a ještě přidal.
Plápolala jsem za ním jako hadr na holi.
Když jsem se za chvilku otočila, to co jsem za námi viděla, mě docela překvapilo.
Za námi již utíkal jenom jeden z těch mužů. Jinak se celá skupinka zastavila a čekala.
„Poslouchej,“ řekla jsem manželovi a zabrzdila náš úprk.„Už běží jenom jeden. Před ním přece utíkat nebude. S tím si přinejhorším poradíme.“
Zastavili jsme a čekali.
Zadýchaný asiat nás doběhl, ohnul se a těžce vydýchával. Po očku jsme všichni tři na sebe hleděli a snažili se popadnout dech.
Nakonec nám docela dobrou češtinou řekl, že jsou medici na nějaké stáži v nemocnici, kde jsou i ubytovaní, jenže si vyrazili do města a jaksi zabloudili. No a že nás musel doběhnout, protože jsme jejich poslední šance,jak najít cestu do nemocnice, jelikož už nikdo nechodí. Že jim došlo, že utíkáme před jejich skupinkou, tak vyslali jenom jeho, protože nejrychleji běhá.
Musím říct, že mi docela stouplo sebevědomí, co se týče mých sportovních schopností.
Vrátili jsme se zpátky ke skupince a vzali to domů druhou stranou...tam se jde právě kolem nemocnice.
Byli fajn a docela jsme se s nimi zasmáli.
No a jako odškodnění za noční maraton jsem je pozvala zítra na kávu.:-)
Dlouho jsme se neviděli, tak bylo pořád co povídat a domů jsme šli až po druhé hodině ráno.
Pěšky.
Máme to přes dva kilometry.
Byla docela zima a nikde nikdo.
Co by také kdo ještě hledal na ulici, když se jde ráno do práce. Normální lidi byli už dávno v pelíšku.
Tak si to šlapeme a diskutujeme o tom, kdo koho bude budit do práce, abychom nezaspali.
Najednou vidíme, že se z boční ulice blíží skupina pěti kluků.
Když přišli pod lampu, viděli jsme, že jsou asijského původu.
Nebylo nám to moc příjemné a tak jsme přidali do kroku.
A oni za námi, také o poznání rychleji.
Hlavou mi proběhly všechny filmy co jsem kdy viděla, o bojových sportech, které tak skvěle ovládají.
„Víš, co?“, řekla jsem manželovi.„Budeme utíkat a uvidíme.“
Bylo vidět, že ani jemu to není moc příjemné. Je to sice chlap, ale přesila byla přece jenom velká.
„Dobře,“ souhlasil.
Chytil mě za ruku a začali jsme utíkat.
Když jsme se otočili, viděli jsme, že se celá skupinka rozběhla taky.
„Tak to je konec,“ pomyslela jsem si, protože nejsem zrovna lehkonohá gazela.
Za chvilku jsem funěla jako lokomotiva.
„Tohle tedy dlouho nevydržím,“ snažila jsem se mezi funěním sdělit manželovi.„Musíš,“odfrkl a ještě přidal.
Plápolala jsem za ním jako hadr na holi.
Když jsem se za chvilku otočila, to co jsem za námi viděla, mě docela překvapilo.
Za námi již utíkal jenom jeden z těch mužů. Jinak se celá skupinka zastavila a čekala.
„Poslouchej,“ řekla jsem manželovi a zabrzdila náš úprk.„Už běží jenom jeden. Před ním přece utíkat nebude. S tím si přinejhorším poradíme.“
Zastavili jsme a čekali.
Zadýchaný asiat nás doběhl, ohnul se a těžce vydýchával. Po očku jsme všichni tři na sebe hleděli a snažili se popadnout dech.
Nakonec nám docela dobrou češtinou řekl, že jsou medici na nějaké stáži v nemocnici, kde jsou i ubytovaní, jenže si vyrazili do města a jaksi zabloudili. No a že nás musel doběhnout, protože jsme jejich poslední šance,jak najít cestu do nemocnice, jelikož už nikdo nechodí. Že jim došlo, že utíkáme před jejich skupinkou, tak vyslali jenom jeho, protože nejrychleji běhá.
Musím říct, že mi docela stouplo sebevědomí, co se týče mých sportovních schopností.
Vrátili jsme se zpátky ke skupince a vzali to domů druhou stranou...tam se jde právě kolem nemocnice.
Byli fajn a docela jsme se s nimi zasmáli.
No a jako odškodnění za noční maraton jsem je pozvala zítra na kávu.:-)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář