Mazlíček Lucinka
5. 8. 2007
Bydlíme v paneláku. Přesto s námi náš malinkatý byteček sdílejí dva pejsci. Tedy přesně řečeno...dvě fenky.
Když nám umřel náš první pes, boxer Dan, pořád nám něco chybělo. Zůstal nám sice ještě papoušek, ale přece jenom, nahradit ho nemohl.
Jednou jsem s ním byla u veterináře, kvůli vitamínům a jedna paní tam přinesla tři malá štěňátka. Prý utratit, protože je doma mít nemůže. Pan doktor řekl, že je neutratí, ale že se je pokusí udat.
A přesně v tu dobu jsem tam nakráčela já s papouškem na rameni. Štěňátka byla moc roztomilá. Byla to mrňata 7 týdnů stará. Hlavně jedno, to nejmenší. Do toho jsem se zamilovala. A netrvalo dlouho a nebyla jsem jen hrdou majitelkou papouška, vitamínů v kapse, ale i malého černého klubíčka, které jsem si zabalené v nové mohérové šále ( protože byla zima) odnášela domů. Tedy abych se přiznala, měla jsem trochu strach, co tomu řekne manžel. Psa už moc nechtěl, navíc to byla fenka a tu už vůbec ne. O reakci mých dvou malých raubířů, co čekali s babičkou doma jsem vůbec nepochybovala.
Nového člena naší domácnosti jsme seznámili s bytem, utřeli po něm několik loužiček. Kluci jí dali jméno Lucka. Vybrala si sama pelíšek, v obýváku pod radiátorem. Tam se natáhla, vystavila bříško jeho teplíčku a spinkala. Chodili jsme po špičkách, abychom jí nevzbudili a nemohli se na ní vynadívat.
Když dorazil manžel, už nespala. Ležela pod radiátorem na bříšku, hlavu položenou na dece a z černého malého skoro nic zářily jenom očička, které ho zvědavě pozorovaly.
Manžel si k ní klekl a najednou mu nevadilo, že nechtěl psa, že je to fenka. On se mi znovu zamiloval. A ona, no ona taky. Od prvního dne je pro ní manžel vůdce. Já jsem ta co dává dobrůtky a hladí a také ta, za kterou vždycky přijde, když jí něco bolí, kluci ( i když dneska dospělí) jsou pořád štěňata ze smečky, ale manžel, manžel to je modla.
Dneska už má 14 let. Je to stará paní, ale s manželem se od sebe nehnou ani na krok. Už jsem se i kolikrát divila, že spolu nemají třeba štěňata:-), protože si nárokuje u něho místo i v posteli. Už se s ní nehádám... už jsem si zvykla.
Teď tu leží a dívá se jak píšu. Díky holka, že jsi to s námi celá ta léta vydržela. Udělala jsi nám hodně radosti a vůbec nevadí, že jsi voříšek. Vlastně...možná ani nejsi.
Náš pan doktor (ke kterému na veterinu celá ta léta chodíme) jí plemeno vymyslel.
Říká jí Olomoucký stepní vlk:-)
Když nám umřel náš první pes, boxer Dan, pořád nám něco chybělo. Zůstal nám sice ještě papoušek, ale přece jenom, nahradit ho nemohl.
Jednou jsem s ním byla u veterináře, kvůli vitamínům a jedna paní tam přinesla tři malá štěňátka. Prý utratit, protože je doma mít nemůže. Pan doktor řekl, že je neutratí, ale že se je pokusí udat.
A přesně v tu dobu jsem tam nakráčela já s papouškem na rameni. Štěňátka byla moc roztomilá. Byla to mrňata 7 týdnů stará. Hlavně jedno, to nejmenší. Do toho jsem se zamilovala. A netrvalo dlouho a nebyla jsem jen hrdou majitelkou papouška, vitamínů v kapse, ale i malého černého klubíčka, které jsem si zabalené v nové mohérové šále ( protože byla zima) odnášela domů. Tedy abych se přiznala, měla jsem trochu strach, co tomu řekne manžel. Psa už moc nechtěl, navíc to byla fenka a tu už vůbec ne. O reakci mých dvou malých raubířů, co čekali s babičkou doma jsem vůbec nepochybovala.
Nového člena naší domácnosti jsme seznámili s bytem, utřeli po něm několik loužiček. Kluci jí dali jméno Lucka. Vybrala si sama pelíšek, v obýváku pod radiátorem. Tam se natáhla, vystavila bříško jeho teplíčku a spinkala. Chodili jsme po špičkách, abychom jí nevzbudili a nemohli se na ní vynadívat.
Když dorazil manžel, už nespala. Ležela pod radiátorem na bříšku, hlavu položenou na dece a z černého malého skoro nic zářily jenom očička, které ho zvědavě pozorovaly.
Manžel si k ní klekl a najednou mu nevadilo, že nechtěl psa, že je to fenka. On se mi znovu zamiloval. A ona, no ona taky. Od prvního dne je pro ní manžel vůdce. Já jsem ta co dává dobrůtky a hladí a také ta, za kterou vždycky přijde, když jí něco bolí, kluci ( i když dneska dospělí) jsou pořád štěňata ze smečky, ale manžel, manžel to je modla.
Dneska už má 14 let. Je to stará paní, ale s manželem se od sebe nehnou ani na krok. Už jsem se i kolikrát divila, že spolu nemají třeba štěňata:-), protože si nárokuje u něho místo i v posteli. Už se s ní nehádám... už jsem si zvykla.
Teď tu leží a dívá se jak píšu. Díky holka, že jsi to s námi celá ta léta vydržela. Udělala jsi nám hodně radosti a vůbec nevadí, že jsi voříšek. Vlastně...možná ani nejsi.
Náš pan doktor (ke kterému na veterinu celá ta léta chodíme) jí plemeno vymyslel.
Říká jí Olomoucký stepní vlk:-)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář