Když život bolí
Smrt dítěte.
Co může být hroznějšího?
A přesto se najdou lidé, kteří nejenom neprojeví soustrast, ale naopak.
Veronice Žilkové umřel syn.
Chlapeček statečně bojoval o svůj život, ale bohužel smrt byla silnější.
Proto
jsem se zděšením četla příspěvky v různých diskuzích, kde naštěstí
většina lidí projevovala soustrast, ale našli se i takoví, co psali
něco jako... „je stará, dobře jí tak... když pokouší osud.“ Dost
příspěvků bylo i na téma:„Umřelo jí dítě a bude hrát v divadle. Umřelo
jí dítě a někdo jí někde přistihl, jak se usmála.Umřelo jí dítě a
vypadá normálně.“
Sama vím, jak moc to bolí.
Je to rána, která se v srdci nikdy neuzavře.
Vím o čem mluvím, protože jsem to sama prožila.
Nikdo z těch, které něco takového potkalo by podobný příspěvek nenapsal.
Jsou tu další děti, které nás potřebují, je tu rodina, lidi kteří nás mají rádi, je tu práce, kterou musíte dál vykonávat.
Instinktivně se snažíte žít dál alespoň trochu normálně,i když ve vás všechno pláče.
A bylo mi z toho docela dost smutno.
Veroniko držte se, ať se vám brzy podaří překonat ta strašná bolest. Nezapomenete nikdy, ale nebude to potom už tak bolet. A ať si o mně myslí každý co chce, ale já vám přeji brzký úsměv na tváři. A nebojte, časem to určitě půjde.