Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co my o nich víme?

30. 10. 2007
Jeli jsme na výlet.
Do Lednice jsem se těšila.
Zámek je nádherný a my jsme po celodenním toulání se zámeckou zahradou byli spokojení. Než jsme vyjeli zpátky domů, dali jsme si v malé restauraci u parkoviště večeři.
V rohu zahrádky seděl muž. Na první pohled bezdomovec, ale nebyl moc zanedbaný.
Seděl, nikomu neubližoval, nikoho si nevšímal a jedl párek v rohlíku.
Asi cítil, že jsem se na něho podívala a zvedl hlavu.
Měl hrozně smutné oči. Jenom pokynul hlavou a pokračoval v jídle.
Vedle u stolku seděla žena a muž. Bavili se o něm. Žena celkem dost hlasitě vykládala, jak by tyhle lidi pochytala a zavřela někam do lágru uprostřed lesa, daleko od „normálních“ lidí, aby nedělali ostudu.
Musel to slyšet, ale nereagoval.
Pár vedle u stolku dojedl, zaplatil, nasedl do luxusního auta a odjel.
I muž dojedl svůj rohlík a když procházel kolem mě, znovu pokynul hlavou. Usmála jsem se na něho a on to opětoval.
Po cestě domů jsem na něho musela pořád myslet.
I na ty dva vedle.
Do krásně prožitého dne se začala vkrádat jakási pachuť.
Nezastávám se lidí, kterým se nechce dělat, ale copak my víme, co se stalo, proč dopadli tak jak dopadli, abychom mohli soudit?
Nevíme, čím si třeba prošli, co prožili.
A vzpomínala jsem i na jednoho „nenormálního“ člověka, bezdomovce, kterého jsem před dvěma lety poznala osobně.
Bylo to před dvěma lety v zimě.
Jistě si každý z nás pamatuje na tu dlouhou zimu a velké mrazy.
Kousek od domu bydlela v podzemí skupinka šesti bezdomovců. Vedou tam trubky, kterými se přivádí pára do domů.
Vstupy do kanálu bývají zamčené, aby tam nemohli, ale asi i pracovníkům technických služeb bylo nepříjemné je vyhánět do mrazu, tak je tam nechali.
Nebylo tam bůhvíjaké teplo, ale alespoň jim nehrozilo nebezpečí, že zmrznou.
Sousedka přišla s tím, že je občas vidí, jak zkřehlí vylézají ven a domluvili jsme se, že jim ráno alespoň uděláme do termosky čaj na zahřátí. Přidali jsme i pár krajíců chleba s máslem.
Každé ráno si proto jeden z nich chodil.
Ostatní sousedé nám nadávali, že do baráku taháme bezdomovce, i když nikomu nic nedělal. Jenom vzal igelitku a šel.
Postupem doby jsme se začali trochu bavit. Vyprávěl nám, co se mu stalo.
Byl ve vězení.
Nebyl to žádný těžký zločin. Udělal chybu a za chyby se platí.
Když se za dva roky vrátil domů, už tam pro něj nebylo místo.
Zámek byl vyměněný, na jeho místě jiný muž a žena ho ani nepustila si vzít svoje věci.
Neměl kam jít, bylo to na podzim, tak začal přespávat na nádraží.
Ukradli mu tam doklady i zbytek peněz.
Rodný list neměl, nové doklady mu nevystavili, do práce ho bez dokladů nikde nevzali.
Já vím, mnohým napadne, jak by si v této situaci poradili. Ale kdo z nás ví, jak by se zachoval, kdyby byl na dně.
Po čase to vzdal a žil na ulici.
Pak mého syna něco napadlo. Ve firmě, kde pracoval, potřebovali dělníky.
Nabídl tedy Pepovi, tak se ten bezdomovec jmenoval, že mu pomůže.
S Pepou a kamarádem, který dělá u městské policie se po jeho službě vypravili k jeho ženě.
Stačilo, že za dveřmi viděla uniformu a bez problémů mu dala zbytek jeho věcí, který ještě v bytě zůstal.
Mezi nimi i rodný list.
Vyřídit potom nové doklady byla záležitost několika dní a Pepa nastoupil do firmy, kde dělá syn.
Když jsem ho za pár týdnů viděla, byl z něho úplně jiný člověk.
Bydlel na ubytovně, byl upravený a já ho skoro nepoznala. (Mimochodem, byl z něho docela pěknej mužskej.)
Dneska se občas zastaví a s manželem jsou kamarádi.
Práci už má jinou, odpovídající jeho vzdělání.Bydlí u přítelkyně.
Proč to píšu?
Nejsem žádná charita, ale jsem člověk. Člověk, kterému je někdy líto někoho, kdo má zrovna smůlu a komu se nedaří. Který nechce lidi zavírat do táborů daleko v lese.
A stačilo tak málo.
Termoska čaje,

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář